Den otevřené dráhy Automotodrom Brno 2010

Zúčastnil jsem se: Dne otevřené dráhy na Automotodromu Brno. Jednalo se o akci určenou široké veřejnosti, okořeněno tím, že zde letos slaví 80 let automobilového závodění a 60 let motocyklového závodění. Automotodrom si pronás připravil vcelku zajímavou prohlídku do zákulisí paddocku, VIP, tiskových center včetně povídání o historii okruhu. Kdo chtěl, mohl si zkusit školu smyku, svezení na místě spolujezdce v připraveném závodním autě a s patřičným řidičem. K tomu všemu zde byl sraz historických vozidel a neméně zajímavý sraz Corvett. Dokonce se zde našli i dva kousky velmi ceněného Sting Raye, které se nenechali zahanbit a jezdili po dráze srovnatelně s jejich moderními nástupci.

Úsměv na tváři nám vykouzlili sváteční závodníci řídicí Škodu Felicia 1.3, Fiat Punto 1.2 a Škodu Fabia 1.2, využivší menší zájem veřejnosti o tuto akci a poloprázdného okruhu k osmělení a svezení po dráze. Jejich souboje v zatáčce na horizontu byli kořením celého dne.

Největší lákadlo bylo samozřejmě svezení na okruhu, které jsem si nemohl nechat ujít. Před zaplacením startovného jsem si říkal, jestli mi auto 25 minut na dráze vůbec vydrží, ale nemusím přeci jet pořád na plno a tak jsem tu pětistovku za svezení milerád dal.

Je 10:55. Řadím do fronty přesně podle harmonogramu. Lehké zakvrdlání volantem pro „dobrý pocit ohřátých pneu“. Vjíždím na dráhu jako jeden z posledních v mé jízdě a tak rovnou uhýbám mimo ideální stopu ohřátějším vozidlům vjíždějícím již do svého druhého kola. V čase se přeneseme cca do desáté minuty mého ježdění. Auto mám již perfektně ohřáté. Přede mnou prázdno, za mnou prázdno. To je ta správná chvíle zkusit co moje žihadlo umí. Po cílové rovince sešlapuji plyn až na podlahu. Angličané by použili spojení Foot-to-the floor. Tachometr mi ukazuje hodnoty kolem 160km/h. 200 metrů před zatáčkou Františka Šťastného ubírám plyn, podřazuji na čtvrtý, třetí rychlostní stupeň. Držím si spíše vnitřek zatáčky. Na rovince mířící před tribunu A, řadím opět nejvyšší rychlostní stupeň. Pozor! Na brzdy, následují dvě ostré zatáčky. Nejprve levá, najíždím si velmi ze široka, kde ostře zatáčím volantem, až mě začíná předbíhat zadek, mírnou přetáčivost koriguji pohybem rukou na volantu. Zatáčkou se nechávám vynést do půlky trati, odkud si již najíždím do druhé zatáčky. Tu katuji přes obrubníky a opět se nechávám vynést, tentokráte ale až na okraj tratě, čímž nabírám rychlost do další rovinky, která končí před tribunou B. Ostych stranou. Zadní pravé kolo skoro do vzduchu. Těch 15 metrů, což je šířka tratě, tady přeci nepřekloužu. Vjíždím na stadion, divácky velmi populární místo, za tři levá a obdobně jako v předchozím případě až k pravým obrubníkům. Drkotání zubů od nerovného povrchu obrubníků mi dává tušit, že tudy už dál cesta nevede a větší uvolnění stopy by znamenalo výlet mimo dráhu. Levá, pravá, kolem tribuny D se dostávám ke Schwantzově zatáčce. Zde se často rozhodují závody. Jméno dostalo po někdejším mistru světa silničních motorek Kevinu Schwantzovi, kterému právě zde po havárii v roce 1990 vzplála motorka. Tato zatáčka se nezdá, ale hodně utahuje. Od pravého okraje k apexu, ještě ne, pořád ne a až teď vyjíždím na vnější okraj dráhy. Následují dvě esíčka do kopce, kde ztrácí moje jinak poměrně agilní sedmnáctistovka dech. Držím opět nohu až na podlaze, ale výrazné zrychlení se nekoná. Překvapení to pro mě není. Ráno mě na to upozorňoval člen integrovaného záchranného sboru, jezdící zachraňovat při haváriích s obdobným strojem jaký dnes sedlám já. Přehupuji se přes horizont a nacházím se opět na cílové rovince. Čeká na mne další ukrojování zakoupené porce 25 minut zábavy.

Toť ve stručnosti o akci Dni otevřené dráhy, která nahradila dříve velice úspěšný RENOCAR podzim. Doufám, že se akce udrží. My rádoby závodníci tyto akce pro pocit, aby dušička měla pokoj, potřebujeme.

 http://janhavlat.rajce.idnes.cz/Den_otevrene_drahy_Brno_28.10.2010/