SVATEBNÍ CESTA S PORUCHOU
01.-08.07.2018
Konečně jsem se vymáčknul, řekla ANO. Důležitý životní krok je třeba oslavit. Na svatební cestu do Toskánska vyrážíme později, než jsme chtěli. Modrá blecha připravená, čeká jen na svého řidiče. Výhody pozdního odjezdu spočívající v minimální dopravě však limituje kratší dojezd z únavy.
Posměšné sázky na první přespání v Dolním Dvořišti šikovně objíždíme přes Rozvadov. Spánkový deficit nás dohání u Regensburgu (česky Řezna). Po zralé úvaze a hledání ubytování dojíždíme ještě do Mnichova.
Tamní ranní "stau" bude brzy zapsané mezi kulturní památky UNESCO, pokud tam ještě není! Jet kolem bavorského velkoměsta a nepostát si v zácpě je jako jet do Itálie, kam právě míříme a nedat si zmrzlinu.
Překročení Rakous po dálnici nás stojí 10 Euro. Dalších 9.5 Euro připlácíme za Brennerský průsmyk. To nic není v porovnání s tím, co později platíme za poplatky na italských dálnicích. V novinách nás straší benzínem za 2 Euro/Litr, ale je to blud. Tankujeme většinou za 1.6 Euro/Litr.
Úzké italské dálnice nás přivádí až do Verony, kam situoval William Shakespeare svůj příběh zamilovaných "Romeo a Julie". Smyšlený příběh se podepisuje nejen na počtu návštěvníků ve městě, ale i na zdech domů. Více než Juliin balkón mě bere amfiteátr, který dříve sloužil ke gladiátorským soubojům. Dnes tvoří kulisu pro kulturní představení s úžasnou atmosférou pod širým nebem.
Skútr zleva, skútr zprava… Nestačím, koukat kolem sebe, na navigaci… To bude rána tady. Splašení Taliáni mi dávají zabrat. Doufal jsem, že alespoň CZ na SPZ mi dá větší šanci a to už na mě tlačí makarón v černém SUV, jenž si něco kompenzuje. Pseudoteréní nešvar západní Evropy, který jednou vyhubí krásná malá vozidla jako je Fiat 500, kterých je tu také stále požehnaně.
MUSEO CASA ENZO FERRARI
V Modeně navštěvujeme automobilové muzeum s českou stopou. Hlavní halu navrhl český architekt Kaplický. Aktuální expozice je věnovaná ženám za volantem vzpínajícího se koně. Malá část ve staré budově pak motorům napříč generacemi.
Za zhlédnutí stojí krátké video o historii značky. V hlavní hale se zatemní, začne znít dramatická hudba a na velkém plátně se promítá video od prvopočátku vzniku loga darovaného hraběnkou Baraccovou pro štěstí samotnému panu Enzovi až po dnešní elektrikou poznamenanou dobu.
TOSKÁNSKO
Celých 1000km bez poruchy můžeme oslavovat ve Florencii. A právě ve Florencii začíná ta pravá Itálie se vším všudy, tak jak si jí představuji. Bohužel i ty pravé trable nám právě začínají. Od zadních kol slyšíme skřípění. Zkoumáme, co by to mohlo být? Ložiska jsou všude měněná, brzdy nové, tlumiče, uložení také…
Ve Florencii jsme ubytováni hned vedle v průjezdu (garáže) s historickým Fiatem 500 vně. Tady se mi bude usínat úplně samo. Parkování máme zajištěné v modré zóně, která je oproti Praze v pořádku. Horší je ta bílá, tam hrozí odtah, sděluje nám majitelka ubytování.
U San Gimignana projíždíme mezi proslavenými Toskánskými vinicemi. Často děravá silnice se vine nahoru dolu, tak jak kopíruje okolní ráz krajiny. Samotné středověké město je vidět daleko dopředu pokud jako my nesjedete z hlavní silnice. Proslavené je díky věžím, kterých bylo původně přes sedmdesát. Zachovaných je již pouze čtrnáct, ale i tak z dáli pod mlžným oparem připomínají newyorský Manhattan.
Na nejvyšší věž Grosse Torre stoupáme po svých. V ceně lístku za 4 Eura je i prohlídka místního muzea. Za odměnu po náročném výstupu si dáváme pod věží zmrzlinu oceněnou titulem nejlepší gelato roku 2007!
Za zvuků vrzání přejíždíme ještě do Sieny, o které se říká, že je malá Florencie. Zvedá se vítr. Vůůů… Poznámky o parkování a místě letí z okna! Za námi jedoucí Ital ve Fiatu jen zakleje! V Sieně nemůžeme minout hlavní náměstí Piazza del Campo, prý to nejhezčí v Itálii.
Ve Florencii Vám žádný Ital nedá ani metr prostoru. Je to boj! Je to chaos! Pokud tady mají nějaké pravidla, neřídí se jimi! Parkujeme na okraji centra. Nejhezčí výhledy jsou od Palazzo dei Vescovi. Jelikož je Duomo otevřené pouze do 17hod, kroužíme jen v jeho blízkosti. Mojí Pétě se líbí socha Davida, mě zase baví se jen tak courat po okolí.
TOHLE JEŠTĚ NENÍ KONEC…
Podle plánu opouštíme ve středu ráno Florencii. Odpoledne přes Pisu máme dojet k vysněnému moři! Modrá blecha si staví hlavu! Zablokované levé zadní kolo vystavuje další cestě stopku! Sjíždíme na Sesto Fiorentino, spása! Předměstí Florencie plné autoservisů. Volíme zastoupení Fordu. Laxní Ital Alessandro nejdříve domluví odtah za 100 Euro, po obědě se na auto podíváme, řekneme Vám. Jenže po obědě byla siesta! Na auto se dívají až ke konci pracovní doby a nejde jim zrovna sundat buben z kola. Daří se až po použití násilí a tepelného namáhání. V 18hod slyšíme, že auto bude pojízdné nejdříve za 5 pracovních dní! Vlastně za 10 napovídá Alessandrovi druhý Alessandro (mechanik). To už nevydržíme zase my! V Pétě bouchly saze. V servisu nestíhají odpovídat. Kamarádi z Čech připravují záchrannou akci. Plaťák nebo díly? Životní optimismus do žil získávám z ovocné sangrie na festivalu piva v Seste Fiorentino. Ochutnáváme také místní speciality v podobě šunky, salámu a sýra.
To špatné na Itálii se nám začíná přejídat. "Honzí, proč to světlo v koupelně nesvítí?" Ptá se mě Péťa. "Vydrž, to je Itálie, tady i světla mají siestu!" Odpovídám.
Ráno moudřejší večera. Alessandro dojel na první vrakoviště, dovezl zánovní díly v pěkném stavu a než jsme si pěšky znovu prošli Florencii, tentokrát i s návštěvou Duoma bylo vše hotové! A pak, že to nejde…
… Tedy pojízdné. Modrá blecha opravena po italsku! Bez ABS, rozhodně ne ideální stav, ale můžeme pokračovat po ose. Pokračovat do Boloni. Boloňa je vlastně díra, známá díky omáčce na špagety, kterou zde koupíte jako ragů, univerzitě a cihlovým stavbám, díky nimž se jí říká červená. Všude se valí odpadky a bezdomovci. My tady nacházíme perfektní uličku (Via de' Musei) plnou autentických restaurací, kde navíc skvěle vaří!
PS: Nové ložisko v novém bubnu bylo v háji :-(.
LAGO DI GARDA
Naše závěrečné putování po Apeninském poloostrově končí u největšího Italského jezera. Tam začínáme pro Čechy netradičně na nejjižnější části u hradu v Sirmione. Davy turistů vylézají z hlavní městské brány. Na Péťu jdou mdloby. Tohle, že je ráj? Naše nejoblíbenější místa bývají bez záplavy lidí… Zdůrazňuje! Nejlepší zážitek ze Sirmione byly horké sirné prameny. S ledovou vodou jezera to dělalo parádní mix na koupání.
Kolem jezera vede úzká silnice plná zatáček a tunelů. Provoz s pozdním odpolednem řídne. Většina turistů už je dávno ubytovaných a tak na silnici potkáváme samé místní. My ještě nemáme dost. V Limone sul Garda parkujeme v přístavu. Nachází se tam pěkná promenáda a lidí tak akorát. Líbí se nám obchůdky s citrónovou tématikou, kavárny a cukrárny.
Sobotní prosluněné ráno nás vítá do dalšího dne. Jsem smutný, dovolená se chýlí ke svému konci. Pro předposlední den svatební cesty volíme návštěvu vrchu Monte Baldo. Dostaneme se tam lanovkou z městečka Malcesine, kde později navštěvujeme místní hrad. Trajektem se odtud dá dostat na druhou stranu Gardského jezera do Limone sul Garda, které jsme navštívili předešlý den.
Nedělní dopravní kolaps se nekoná. Kupodivu projíždíme celou trasu bez větších problémů i kolon. Na oslavu dojetí do vlasti objednáváme v restauraci plzeňského pivovaru Na Spilce tradiční české jídlo. Po dojetí do Prahy bereme celou cestu za ukončenou. Ciao Italie, ale příště jedeme k moři…
FOTO
- Giri d'Italia (Jan Havlát)
