S přípravou začínám pěkně pozdě. Až někdy v úterý večer před srazem. Zjišťuji, že chybí forinty, eura. Cestovnímu pasu v mezicovidovém období prošla platnost… Valím bulvy, jak se mi tohle povedlo! To to pěkně začíná a to jsme prosím ještě ani nevyjeli. Na občanku se do jižních i severních Uher dostanu, píše Google. Jsem zase v klidu a vzpomínám, na co jsem ještě zapomněl.

 

Po domluvě nejedu sám. Do Maďarska jedeme ve dvou Pumách. S Kubou, kterého čtenáři těchto reportů znají už z mnoha předešlých, se scházíme před Tescem v Brně, pak společně překonáváme hranici se Slovenskem, kde si oba krátce povídáme s celníkem. "Taky jedete do Maďarska?" "Ano." Odpovídám. "To jedete na tuning?" "Nene, na značkový autosraz." Odpovídám. Pan celník ukáže rukou na paní v uniformě, pokyne, cesta je volná, můžeme jet. 

 

V Bratislavě potkáváme předválečné historické vozy z 1000 mil zemí českou, to nás těší. Už menší radost máme ze slovenské dálniční známky. Zatím ji beru jako vyhozené peníze, neboť placenou komunikaci z důvodu ucpání využíváme minimálně. Do slovenského hlavního města přijíždíme po vesnické "hrkačce". Navigace v Kubově vychytralém telefonu ji totiž doporučuje namísto stání na dálniční síti. Snad se aspoň v neděli při cestě zpět slovenská rychlostní vozovka vyplatí!

 

Nikde jinde už se nezdržujeme a tak "rychlá" doprava končí pod klášterem Pannohalma, který z vrchu kopce vzhlíží nad silnicí č.82. S každým ujetým kilometrem je okreska vedoucí k Balatonu lepší a lepší. Holou maďarskou pláň střídají kopce. Ta nejlepší část vede kolem zříceniny hradu Czesneck. Zatáčkovitá vozovka stupňuje grády. Nenecháme se dlouho pobízet. Podřazujeme a oba vytáčíme otáčky motoru k šesti tisícové hranici. Je všední den, minimální provoz… Malý mokrý sen petrolheada. Tahle pěkná část končí u malebného opatství ve městě Zirc.

 

Krátkou automobilovou nudu střídá pobřeží jezera Balaton. Pro nás to znamená, že je zase na co koukat. Pobřežní promenády, koupající se lidi, blížíme se k první opravdové zastávce. Tihany, hned po zaparkování, se prokazuje můj pověstný orientační smysl. Vedu Kubu na opačnou stranu než potřebujeme. Netrefit od místního kláštera jezero Balaton to chce vyloženě fištrón. Už od příjezdu je nám oběma jasné, že jsme tímto výletem trefili jackpot. Někomu by mohlo vadit turističnost lokality, mně a Kubovi však ne. Procházíme kolem bílých domků s rákosovou střechou k průzračně čisté vodě, na které se pohybuje množství loďek, především plachetnic. Celé to zde působí takovým přímořským dojmem.

 

Čas plyne rychleji než voda v jezeře. Připlácíme další parkovací čas a jdeme se podívat ještě k výrobně parfémů, destilátů a k jezeru Belis, ale tam trávíme jen chvilku. Vzdálenost do kempu, kde máme zajištěné ubytování po dobu mezinárodního setkání Pum je ještě pořádně dlouhá. Už teď přetahujeme, tak sedáme opět za volant a sešlapujeme pedál plynu tolik, kolik nám dopravní předpisy dovolují.

 

Na srazu vítězí kvalita nad kvantitou. Nezainteresovaný by mohl namítnout, že sedm Pum je málo, že třetina Pum je z Čech, třetina je "Německá" a Maďaři jsou na svém sraze v menšině. Hlavní organizátoři, manželský pár, Lajos s Veronikou nás nadšeně vítají. Se mnou se naposledy viděli na EFPM v Nizozemsku.

 

Za svitu bludiček stavím hadrový příbytek. Vypadám u toho asi fakt zoufale. Ostatní mi pomáhají, hlavně organizátor Lajos a pomocník Áron. Babylon řečí a první verze stanu je hotová. Jen tak trochu na křivo zdá se mi. Na vině je špatně použitá nosná tyč. Po opravě vše sedí. Celou noc se pak divím, že ta látková chalupa nespadla.

 

Zbylý večer je ve znamení lokálního jídla a pití. Společně grilování a pálenky odevšad.

 

Ráno mě něco šimrá na ruce. Otevřu oči, no jasně mravenec, a další… Probouzím se v mraveništi a na vrchu stanu má dotěrný hmyz párty. Perfektní začátek nového dne.

 

Nedůstojně po čtyřech vylézám z hadradomu. Doufám, že mě u toho nikdo nevidí. A po srovnání zad jdu okouknout jaká vlastně auta tu jsou. Topová je červená Puma Árona s kotouči na všech brzdách a koly s Fiesty předposlední generace. Němec Günther přijel voňavkou, jež má najeto pouze 41000km. Údaji zprvu nevěříme, odmítavě kroutíme hlavami. Po větším prozkoumáni mu musíme dát za pravdu. Motorový prostor jako nový, sedadla netknutá. A cena? Cca před rokem 3500 Eur. Znovu se nestačíme divit. Okukujeme i některé detaily na Lajosově Pumě. 

 

 

"Jak vypadaly záchody?" "Toaleta jako v Trainspottingu?" Ptá se mě Kuba. "To zas ne, ale jen o chlup lepší." Odpovídám popravdě při vzpomínce na ranní zážitek a kultovní scénu z britského filmu. Prostě ten typ znečištěné oné místnosti, kam přijdete rozhodnutí a najednou nevíte, zda budete blít nebo srát. Být statečný je při takové příležitosti na místě.

 

Maďarská pohostinnost je proslulá. Po opulentní snídani přijíždí dalších pět Pum. Spanilá jízda je naplánovaná po desáté hodině. Trvá asi hodinu. Svižnou jízdu mezi dědinami zakončujeme společnou zastávkou na zmrzlinu v místní cukrárně a skupinovým focením.

 

Odpoledne panuje takové vedro, že i mravenci, jež mě otravovali v noci a po ránu vzdávají své snahy a slezli ze stanu do nějakého úkrytu, spřádaje síly na další útok. Pro naše rozžhavená lidská těla poskytne úlevu jen koupání zajišťující blízké jezero Szelid. Vodní radovánky vyšly skvěle až na druhý pokus. Nejprve vlezeme do "stoky" mezi rákosím. Když se chodidly boříme v bahně, smutně vzpomínáme na včerejší Balaton. Naštěstí druhé místo, kam společně s dalšími odcházíme, je lépe zvolené. "Pojďte, bude to jen 800m." Říkají maďarští kumpáni. Naše ostražitost jde tím pádem do pozoru! Vzpomínáme s Kubou na analogických 800m na Puma sraze v Kolíně nad Rýnem a následnou 10km pěší procházku při hledání McDonalda, kterou jsme tehdy zakončili návštěvou centra Kolína a Kebab restaurace.

 

"Ty vole migrant, co dělá v Maďarsku." Ali pochází z blízkého východu. Rozený Libanonec s původem v Palestině. Při diskuzi o Palestině a Izraeli cítím, že jsem na tenkém ledě. Nerad bych svou neznalostí dopustil společenského faux pas a tak rád přecházím na téma Libanon, který doufám jednou navštívím. Vyptávám se na občanskou válku i na bezpečnost v zemi.  

 

Večer končí zase posezením u jídla, pití a tentokráte i u nekonečné debaty, proč je kempováni špatné. S vyloženým zastáncem kempovaní Kubou se shodneme jen že se neshodneme. Společensky unaven zalézám opět po čtyřech do látkové stavby. Tam holýma rukama zabíjím víc jak tucet mravenců. Kuba se mi z vedlejšího místa směje a dává mi konečně za pravdu, že kempování pro mě není. A tak má výlet pouze dvě chyby. Spaní v prachu na zemi se společnou latrínou a sprchou, a to že moje Péťa, Haňička a Honzík zůstali doma.

 

Po nedělním rozloučení a děkovačce máme na zpáteční cestě naplánovaný ještě jeden výlet. A to do Györu. Hraničního města se Slovenskou republikou. Tentokrát se ujímám role zkušeného průvodce, neboť jsem v příjemném městečku už jednou byl a provádím Kubu centrem. Tím náš výlet končí a my spřádáme nápady zase na další.