CHUŤ A VŮNĚ KOŘENÍ ORIENTU I NOSTALGIE V ZEMI PALIVÝCH PAPRIK LOW-COST VÝLET DO ISTANBULU A BUDAPESTI
 
24.-28.09.2014
V letních měsících přítelkyně Péťa objevila lákavé nabídky levných letů s Wizz Airem, maďarskou nízkonákladovou leteckou společností. Nabídky měli jen malí háček. Odlet z maďarské metropole Budapešti. Po náhodném lístečkovém výběru a větě: "To je moc drahé." Nakonec padla volba na "podpultový" prodloužený zářijový víkend ve městě ležící jak v Asii, tak i Evropě zároveň. Istanbul (Konstantinopol, Cařihrad, Byzantion, …), 13-ti milionové město velkolepé tradice, důležitá obchodní křižovatka a brána do orientu, kde se kvůli strategické poloze mísili vlivy všech kultur až do dnešní islámské. Touha ochutnat ten zaručeně pravý kebab nás vede dále za tímto dobrodružstvím.
 
Je úterý brzy ráno. Vstávám s nevolí do práce, ale už s myšlenkou, že odpoledne budu na cestě do pryč. Po obědě mizím v oblaku kouře spálených pneumatik z firemního parkoviště. Dovolenkovou náladu si nenechám nikým kazit. Snad jen trochu strachem, zda se s odloženým samochodem v pražském Karlíně na konci víkendu znovu shledáme. Chmúry zaháním říkankami Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni. Či tím, co mi vštěpovali od mala rodiče: "Za Karlínský viadukt už Honzíku nelez, tam začíná Asie." A do té pravé Asie již mířím…
 
Autobus společnosti Eurolines vyjíždí z nádraží Florenc na čas. Firma zabývající se pozemní přepravou osob se značně pochlapila od mého minulého využití jejich služeb před 5-ti lety. Klimatizace, žádní stojící pasažéři, zastávky pouze Praha, Brno, Bratislava a cílová Budapešť. Řidič ukrajuje poctivě ze sedmi hodinové cesty každý kilometr. Pod hrad Špilberk přijíždíme ještě za světla, Blavu a hlavně cílovou stanici Népliget v (Buda)Pešti už za tmy. Oťukáváme se s BKK, Budapešťskou veřejnou dopravou. Ty prehistorické značkovače lístků mě vážně dostali. Jak to funguje, ptám se spolucestujících? Najít hotel a na kutě.
 
HLEDÁNÍ KEBABU…
 
Ráno prožíváme návrat do minulosti. Nostalgická linka metra M3. Těmito vagóny jsem se něco najezdil, to když sloužili na linkách A a B v pražském podzemí. Letiště mají malé, čisté a útulné. Před vstupem stojí pár starších strojů, kterým vévodí jedna moc pěkná Dakota. Po několika hodinách přistáváme na letišti Sabina Göcken, dostáváme razítko do cestovního pasu a oficiálně jsme v asijské části Turecka. Zajistit Istanbul card a najít bus do přístavu Kadikoy bylo překvapivě snadné. V termínech i cizích názvech se ještě neorientujeme, nicméně četba průvodců nám dala dobré základy. Přestupem na trajekt míříme zpět do Evropy. Užíváme si nádherné výhledy na zátoku Zlatý roh, Haghia Sophiu, Modrou mešitu i palác Topkapi. Připlutím do přístavu Kabatas pro nás vzniká jeden důležitý úkol. Najít ubytování. Šlapeme úzkými uličkami do kopce. Pod tíhou batožiny se nám prolamují záda, nohy těžknou. Levá, pravá. Docházíme až na náměstí Taksim, kde se nám daří za levno ubytovat. Ve čtvrti, kam se údajně po setmění již nedoporučuje jít. Chceme stihnout západ slunce z Galatské věže, popisovaný jako zaručený zážitek. Cestou míjíme populární tramvajovou linku i směsici různě zahalených lidí, včetně pár mužů v noční košili či dam v černém pytli s průzorem na oči. Zvláštní sekta lidí, ti muslimové. Pozoruji, jak tyto dámy jedí. Přizvednou náhubek a baští a baští… 
 
Ruch velkoměsta je zde ohromný. Při procházce třídou nezávislosti až k zmíněné Galatské věži se prodíráme doslova davy lidí, míjíme pouliční prodejce, oblečením naplněné obchody, fast foody. Shluk lidí, turistů i místních. To bude určitě fronta na vstup. Přestože jsme západ slunce nestihli, i při šeru a noci byly výhledy z Galatské věže kouzelné. Doporučuji. Večer se vracíme opačným směrem. Zpět někam k náměstí Taksim. Najít ten zaručený pravý kebab, o kterém jsem snil. V zapadlé restauraci ochutnáváme turecké hody. Číšníci nám nosí plné talíře zeleniny, pita chlebů, kuřecí a jehněčí kousky masa. Péťa ochutnává ayran, mléčný výrobek redukující výrazné aroma jehněčího masa.
 
 
Další den vstáváme časně. Památek hodně. Chceme stihnout vše. Začínáme v tramvaji, v historické tramvaji. Cítíme se jako celebrity. Každý Japonec si nás fotí. Lepím svůj výstavní gesicht na špinavé sklo tramvaje. To aby z toho taky ti kluci a holky šikmooký něco měli. Příjezdem na konečnou zastávku zájem o nás upadá. Nově vzniklou slávu si užívají zase další (ne)známé osobnosti. Stačí se otočit a vcházíme do lehce utajeného vchodu druhé nejstarší dráhy metra na světě. S jedním přestupem se dostáváme až do starého města Sultanahmed. Nacházíme zde to nejznámější z města. Modrou mešitu, stále fungující muslimský chrám. V blízkosti leží Haghia Sophia. Původně křesťanský, později muslimský chrám dochovaný do dnešních dnů jako muzeum. Oba svatostánky navštěvujeme. Pro vstup do Modré mešity jsou nutné zuté boty a uvázaný šátek kolem Petřini hlavy. Haghia Sophia útočí na naše smysly kontrastem mezi dvěma světy. Palác Topkapi z nedostatku času obcházíme pouze z venku. Na lavičce ochutnáváme fíky, osvěžující ovoce se sladkou chutí. Nutností je navštívit Grande Bazaar, protloukáme se množstvím lidí. Tohle místo není pro mě. Naopak Yerabatan Sarayi, podzemní vodní nádrž, předčila všechny očekávání. Božský chládek vybudovaný Římany zachován v takřka nezměněné podobě až do dnešních dnů.
 
Při západu slunce odpočíváme a sledujeme místní rybáře na Galatském mostu. Berou, berou? Z ampliónu se ozývá výzva k cestě na Bospor. A vlastně proč ne? Prožíváme krásný teplý podvečer. Užíváme si pohledů na stavební divy i našeho světa. První most mezi kontinenty, druhý. Slunko se přehouplo přes okraj. Zpět do přístavu připlouváme za hluboké tmy. Vůně čerstvých ryb se line z přilehlých restaurací. Je čas na další dlabanec a noční odpočinek.
 
Následující ráno vstávám s lehkým smutkem v srdci. Naše dovolená se nám přehupuje do druhé půlky. Let zpět do Budapešti máme zabukován na dopoledne. Přítelkyně se již těší na maďarské hlavní město a tak opouštíme přechodnou střechu nad hlavou, míříme do tunelu, do přístavu a na loď. Naposledy se otáčíme za islámským světem okružní jízdou v trajektu.
 
Zpět v Budapešti. Informačním nápisům stále nerozumím, tápu. Péťa, jazykově vyspělejší a silnější táhne naší dvoučlennou skupinu za úspěšným nálezem ubytka. Botel, zamluvená kajuta na lodi hned v centru je jako za odměnu. Čistá, zajímavá. Zpočátku si zvykáme na pravidelné houpání. Večer stíháme procházku na Budínský hrad. Pomáháme si místní hromadnou dopravou. Nasedáme do rzí napadeného Ikarusu. Ač není jaro, jenom kvete. Přirozené odtučňování. Plechová kůra odpadává. Těšíme se z podvečerní výhledů na Dunaj, parlament, řetězový most. Nádhera.
 
Na Pešťskou stranu sjíždíme opět busem. Sledujeme mistrovské umění místního řidiče. Serpentiny ukrajuje jistotou nabroušeného ostří. Vezeme se na náměstí Erzsébet. Z hradu vidíme vykukující ruské kolo, takovou malou zmenšeninu britské atrakce, London eye, přesahující okolní budovy. Nedaleko se nachází i bazilika sv. Štěpána, která také stojí za návštěvu. 
 
Vyčerpaní a znaveni celodenním cestováním usedáme v pravé maďarské restauraci. Jedno pálivé lecco s chlebem a bramborákem prosím.
 
Dopoledne se vracíme zpět na hrad. Cestu máme ještě v živé paměti. Na Budínském hradě posloucháme výklad polského průvodce. "Tato socha je pán na koňovy."
 
Veřejnou dopravou začínáme být zběhlý. Nebo aspoň Péťa. Kouká do jízdních řádů stejně rychle a přesvědčivě jako v Praze. Budapešťská Socha Svobody nacházející se na vrchu Gellért, vztyčená na památku osvobození od nacizmu, bude naším dalším cílem. Těžko uvěřit při množství asiatů, výletníků či měšťanů, že v přilehlém parku se mají nacházet především bezdomovci. Máme krásné výhledy do údolí řeky. Pod námi se zrovna soupeří v Drag Race. Noční cestu autobusem z včerejšího večera však tento pokus o motoristický zážitek nepřekoná.
 
LÁZNĚ SZECHÉNYI
 
Jdeme se podívat na Lázně Szechényi nejrozsáhlejší léčebné termální lázně v Evropě. Další "nej", které s Péťou spolu vidíme. Já je mám ještě v živé paměti z minulé návštěvy. Parádní zážitek. My dnes vynecháváme na přání Péti. Lázně sídlí v městském parku. Vedle ZOO. Vedle hrad Vajdahunyad. Pojďme se na něj podívat.
 
Andrássyho třída je jedna z hlavních a nejznámějších budapešťských ulic. Spolu s Budínským hradem jsou součástí Světového dědictví UNESCO. Třída končí na Náměstí Hrdinů. Na jednom z hlavních náměstí Budapešti. Vybudování náměstí je spojeno s oslavami tisíciletí od obsazení Karpatské kotliny Maďary roku 1896. Dominantou náměstí je Památník Tisíciletí orientovaný k ústí Andrássyho třídy. Skládá se z 36 metrů vysokého sloupu se sochou archanděla Gabriela na vrcholu a jezdeckými sochami knížete Arpáda a šesti kmenových knížat při patě, a kolonády se 14 sochami představující jakýsi pantheon uherských dějin. Vypodobněno je zde 8 významných uherských králů a pět vůdců protihabsburských povstání:
 
Cestou zpět narážíme na perfektní zmenšeninu Řetězového mostu. Mám tyhle mini věci rád. Proto jdeme dovnitř. Do přilehlé budovy. Platí několik forintů a objevujeme…
 
MINIVERSUM, Budapešťský kouzelný svět železnic. Svět miniatur vytvořený do nejmenšího detailu. Plně funkční a neustále v pohybu. Mašinky projíždí propracovanou krajinou Maďarska, Rakouska a Německa. Zaměřujeme se na maličkosti. Zakopnutého pekaře, anarchistického buřiče, opozdilce na nástupišti. Aktivně zasahujeme do děje. Sami můžeme hýbat některými atrakcemi, efekty.
 
 
Co by to bylo za návštěvu Maďarské metropole bez vyzkoušení další chuťovky, Langoše. Toho nejlepšího mají u stánku na levnou krásu. Na tržnici. V blízkém okolí "Budapešťského oka". Děláme si radost, kupujeme nesmysly na památku. Tričko a šálu.
 
Na Margaretině ostrově, jinak příjemné oáze klidu, sledujeme další roztodivnou situaci. V západním světě si zákazníky hýčkají. My jsme, ale u Maďarů a zde je vše na ruby. Právě sledujeme zmrzlináře ujíždějícího před zmlsanou zákaznicí. Šlape do pedálů pojízdné chladničky až ozubené kolečka jeho upraveného bicyklu skřípou. 
 
Později odpoledne usedáme zmožení po několika denním putování do busu zpět do Prahy. Výlet končí. My přemítáme myšlenkami na naše zážitky.
 
FOTO:
PARTNEŘI FORD PUMA CUPU
 
Chtěl bych poděkovat partnerům, kteří drží přízeň s námi a podporují nás věcnými dary.