AMUNDSENI Z ČECH DOBÝVAJÍ POLÁRNÍ KRUH
22.07.-06.08.2023
9.6.1997 se officialně začal psát příběh Fordu Puma. To totiž první z nich začali vyjíždět z bran závodu Kolín-Niehl. Ten náš společný s Modrou blechou se začal psát na den přesně o 8 let později, kdy jsem si jednu tehdy 6 letou Pumu pořídil.
Parťákem je mi hodný synek z Prace u Brna. Kuba z českého Puma klubu se mnou vyráží už na několikátou výpravu. Společně se scházíme v Rudné u Prahy. Po velkou část cesty je k nám počasí přívětivé. Ani horko, ani chlad. Ani chcanec, ani smrad. Bohužel, ale ani o dramatické okamžiky není nouze, když projíždíme kolem letiště ve Frankfurtu nad Mohanem, odvracím během chvilky dvě krizovky způsobené méně pozornými řidiči.
Vraťme se k příjemnějším věcem... to co u tamního letiště vždy nejvíce zaujme jsou letadla, jež Vám přistávají nad hlavou. Jedná se o skutečně pěknou podívanou. My v krátkém intervalu po sobě sledovali dva Boeing 747 Jumbo Jet s otevřenou pusou.
Pak nás i na krátkou chvíli opouští pěkné počasí, aby se nebe doslova "vytrakařilo" a my při první opravdové zastávce ve staré části Koblenzu vystoupili opět suchou nohou do slunečného počasí.
V Koblenzu nacházíme "Německý cíp", tedy soutok Mosely a Rýna, který volně přeloženo dal městu při založení v roce 9 př. n. l. název. Prostranství nad soutokem kontroluje "pán na kóňovi" nebo jinak socha císaře v nadživotní velikosti. Ta socha vypadá tak významně, že i holuby snad chodí kálet jinam. Na protějším břehu vidíme pevnost Ehrenbreitstein kam se dá dostat lanovkou z našeho břehu a odkud bude krásný výhled na obě řeky. Tomu se se však vyhýbáme, neboť na více očumování už nemáme čas.
O hodinu později... U Nürburgringu na nás dýchá ta pravá závodní atmosféra. Už cesta na ubytování kopíruje trať Nordschleife a tak po dlouhém dálničním přesunu si tu jízdu patřičně užíváme. Tady je motorsport až na prvním místě. Od města Adenau až po naše přechodné bydliště ve vesničce Kottenborn to pověstně smrdí benzínem a my tak nevím kam dříve koukat.
Přebíráme klíče od pokoje a hůra na místo proč jsme tady, na výroční Ford Puma sraz konající se po 5 letech. Cestou do Ahrdorfu, kde se sraz koná, ještě natankujeme vedle povážlivě poladěných "škopíků od vrtule" a pak hurá na ten "náš" sraz. Jsme účastníci číslo 29 a 30. Doufáme, že nebudeme poslední. Však v předchozích letech v Kolíně bylo 55 Pum a v Dorselu před 10 roky dokonce 120 Pum!. (Pozn. Celkem nakonec přijelo 38 Pum.)
Dělá nám radost jak rozmanitost aut, tak rozmanitost míst odkud majitelé přijeli a v neposlední řadě i přátelské vítání s kamarády. "Rinkl, rinkl!" zní Ahrdorfem. Kuba, totiž otvírá ovoce ze zahrádky do pozdních pátečních hodin. Pak už se jen ubíráme do postele.
Ranní kemp provázela dráždivá vůně slaniny. My jsme po snídani, takže na další jídlo nemáme pomyšlení, proto konečně volíme možnost prohlédnout si auta ostatních. Z vylepšení na autech mě nejvíce zaujal volant v jedné žluté a "křídlo" nebo spíše "odtrhová hrana" na jedné stříbrné. Ostatní už mám často s Kubou okouknutá z minulosti z jiných srazů. A tak hodně pokukujeme po několika "Track Day Car", které poznáte mimo jiné i šroubovaným rámem uvnitř. Holt jiný kraj, jiný mrav, jiná technická.
A nebojte i náš český koutek byl vidět...
Zastavuji se i u FRP, která bohužel přijela samotná. Se slzou v oku vzpomínám na setkání, kde jich bylo vždy vícero.
V 10 hodin kupujeme lístky do tomboly, která se bude vyhlašovat později na večer. Kuba chce výherní, mně stačí barevné :-P.
Čas před odjezdem na největší atrakci dne, jaká tady v pohoří Eifel je, vyplňujeme i testem chladnosti vody v místním potoce Ahr. Vzniká tak ekologická katastrofa. Po naší kontaminaci vody už zde žádné ryby žít nemohou.
V 13 hodin se všechny Pumy rozdělují do dvou skupin. Ty, které pojedou na Nürburgring, mají jednoho průvodce, zbytek druhého. "Ne-Ringaři" jedou na výlet po okolí se zastávkou na travnatých tribunách okruhu.
S Kubou volíme první možnost stejně jako většina. Špalír aut pak jede až k nultému kilometru Severní smyčky, kde všichni svorně kupují lístek na jedno čestné kolo za 30 Euro a o pár minut později už projíždíme turnikety. O nějakém honění času v dnešním provozu nemůže být řeč. Však rychlejším stejně uhnu, když kolem mě lítá Porsche, BMW nebo dodávka VW Caddy v naftě. Mám je v kolonce nabušené jako indický vagón, takže při jízdě více koukám do zpětného zrcátka než dopředu, ale pak přichází volno a tím i chvíle, kdy se s ostatními Pumami tak hezky až roztomile pouštíme před sebe a zároveň si užíváme tento super okruh. To jsou ty chvíle proč na 21km dlouhou silnici všichni jezdí. Adrenalin je na správné stupnici. Přetížení ve všech směrech jako ve Formuli 1 a vy jste na krátký čas Niki Lauda před nehodou. Tohle opojení nevydrží úplně dlouho. Po chvilce vám totiž dojde, že to rozvášnění nesmíte přehnat a musíte se dovézt domu, což vám připomene i pár varovných dopravních značek po dnešních nehodách. Na poslední rovince před sjezdem z okruhu pak z Vás vyplavou endorfiny radosti, že jste to "Zelené peklo" zase pokořili.
Po dojetí máme volný čas, než začne v Ahrdorfu opět program srazu Pum. Navštěvuji Fun shop. Kupuji drobnosti domů. Ostatní mě následují a kupují samolepku na svůj vůz. V okolí Nordschleife se pohybují sportovní deriváty různých značek vozů. "Volno" tak využíváme i pohledem na stroje od konkurence.
V 16 hodin začíná na srazu "překvapení". Jedná se o vědomostní kvíz. Zapojují se všichni účastníci. Nutno mít chytrý telefon upozorňují pořadatelé. K radosti mě i Kuby se držíme na čelních pozicích průběžného pořadí. Kuba nakonec končí na skvělém druhém místě, já o pár míst za ním. Připravování "českého" kvízu nám zřejmě pomohlo.
Jestli jsem v kvízu "ostrouhal", tak v tombole jsem si vše vynahradil. Barevné lístky byly zřejmě nejvýhernějšími z možných a tak vezu domů spoustu drobností a dárků.
Po tombole následuje hned vyhlášení "nej" srazu a tak si ceny podobě pohárů odváží majitelka ze Skotska, která vlastní svůj vůz už od roku 1998. Půl milionu kilometrů absolvovala za svůj život nejojetější Puma. Oproti tomuto je pak jedna Anglická Puma s pouhými 33 tisíci braná za "funglovku".
Po vyhlášení navštěvujeme centrum místního okolí, městečko Adenau, kde se procházíme po páteřní komunikaci. Že to tady žije benzínem, je vidět na každém kroku.
Další den ráno dokončujeme, co jsme v Adenau předchozí večer začali, nedokončili a navíc i navštěvujeme travnaté tribuny Nordschleife. Čas nás tlačí jak o číslo menší boty a tak se začínajícím mrholením ač neradi tribuny opouštíme. Bohužel jsme i svědky nehody, Nešťastníkům přejeme, aby škody byly co nejmenší.
V Ahrdorfu stíháme ještě krátké rozloučení a pak už frčíme domů… Kam přijíždím strhaný jako borůvka po sklizni, ale šťastný, že jsem tuhle cestu mohl absolvovat.
Fandilo se nám i nedůvěřovalo. Den 29. červenec 2023 se asi nikdy nezapíše do učebnic historie, ale alespoň pro nás to bude den, kdy jsme s Fordem Puma pokořili Arktickou dálnici a stanuli na 66°33‘ severní rovnoběžce což je teoretická hodnota pro polární kruh. Skutečná hodnota se sice každý rok mění, ale při této středové hodnotě mají v Norsku postavený sloup upozorňující na důležité geografické místo.
Vraťme se teď v čase vyprávění zpět… Jak jsme se dostali na a posléze za severní polární kruh.
Norsko je v jiných jazycích v překladu "cesta na sever". Myšlenka jet do království Trollů u mě nebyla úplně nová a zrála ve mně jak víno na vinohradech. Jako vášnivý petrolhead jsem chtěl poznat ty krásné silnice v daleké Skandinávii, o kterých v minulosti psali stejně pobláznění lidé s benzínem v žilách. Má skvělá žena mi nabídla možnost být na pár dní "ženáč na útěku". Jí samotné se na daleký sever nechtělo. Místo sebe tak navrhuje kamaráda Kubu, jenž se mnou v posledních letech procestoval nejednu destinaci. Kuba nadšeně potvrzuje účast a začíná kolotoč zjišťování informací, cen a tras.
Mezi možnými vozidly vybíráme Ford Puma přezdívaný Modrá blecha. Výpravu díky tomu nazýváme Expedice starým Fordem za polární kruh. Velký strach mám z poruch. Přeci jenom blecha už je stroj v letech. Skoro 25 let stáří se na ní projevuje jistými vrtochy. Z občasných projížděk přecházím na ježdění v každodenním režimu. Díky tomu odstraňuji nějaké maličkosti a průšvih s baterkou ještě doma! Jak se start norského dobrodružství blíží, začínám být více nervózní. Přes vnitřní přesvědčení, pro větší klid dušičky platím pojištění odtahu vozidla domů.
Slavnostní odjezd je zakroužkovaný v kalendáři na sobotu 22. července v 5:00. Ford Puma připravený před domem. Výprava vzbuzuje v obci Sluhy, odkud vyrážíme na naše severské dobrodružství, tolik pozornosti, že po nás neštěkne ani pes, natož abychom ráno potkali živáčka! Sousedé i má rodina spí spokojeným spánkem, když se motor 1.7VCT pod kapotou Modré blechy rozvrní. Cílem a výzvou prvního dne je stihnout trajekt v Hirtshals ležícím na úplném severním cípu Dánska. Město samotné není nikterak zajímavé. Bylo vybudované v místě původního rybářského přístavu. Stálých obyvatel je tu méně než v průměrném českém městečku a pro většinu návštěvníků je důležité jenom kvůli lodní přepravě do Norska. Po 17 hodinách v autě a více jak 1200 absolvovaných kilometrech jsme na místě! Navštěvujeme zde starý maják z roku 1863. Ačkoliv bylo mimo pracovní dobu, dveře byly otevřené. Zdržuji se u auta. Kuba stojící u vstupu do budovy na mě z dálky mává. Poběž, koukneme nahoru. Rychle vybíháme po točitém schodišti, které končí u jakýchsi dřevěných vrátek. Po otevření procházíme na ochoz 35 metrů vysoké stavby sloužící k navádění lodí a z níž máme pěkný výhled do okolí.
Na trajektu do pátého největšího norského města Kristiansandu překonávám "mořskou nemoc". Moře je neklidné, vlny houpavé a s plavidlem si dělají, co chtějí. S hodným synkem z Prace u Brna sedíme naproti sobě u jídelního stolu. Kuba si dává do nosu masové kuličky, zatímco já zelenám od žaludku. Situaci jsem ustál bravurně. Zalomil jsem to na měkké lavici. Budí mě až hlášení "konečná" naší lodě! Z trajektu jsme vyhnáni kolem třetí hodiny ráno. Obratem nacházíme vytipované místo na dospání. Kuba staví promptně stan, já si tvořím místo na zadním sezení v Pumě.
…A ráno se už probouzíme vedle poválečného bunkru na ostrově Odderøya s výhledem na město a jeho západní přístav. Město Kristiansand opouštíme po silnici E39, jež nás pak provází s přestávkami až do Trondheimu. My vlastně po ní už jedeme od Dánska. I trajekt z Hirtshals byl součástí této trasy, která vede částečně po pobřeží, částečně si razí cestu mezi skálami kolem jezer… po pár hodinách za Stavangerem poprvé otvíráme pusy do kořán. Vjíždíme do tubusu tunelu, jenž nás vede pod moře. Ryfylský tunel měří 14.4km. Ač vše působí klaustrofobně, nemůžu se toho nabažit. V půlce tunelu je tubus osvětlen do modra a my máme pocit jako v akváriu. Z roury vyjíždíme u parkoviště s výhledem na Severní moře. Než se nadějeme, stoupáme do kopců. Míjíme hordy turistů. Tři kilometry před výchozím bodem na náš dnešní cíl, skalní výběžek Preikestolen, přichází šok. Zastavuje nás chlap na silnici. Výchozí bod parkoviště P1 i P2 s kapacitou 1000 aut jsou plná. Jedna z největších turistických atrakcí v Norsku a my se na ní nedostaneme? Situace naštěstí není tak vážná, jak se na první pohled zdá! "Přijeďte za 30minut, fluktuace lidí je tu ohromná. Místo se uvolní." Dozvídáme se. Při návratu už nám skutečně žádná zábrana nestojí v cestě. Dojíždíme až na hlavní parkoviště Preikestolenhytta odkud pak po svých stoupáme za jednou z největších přírodních atrakcí Norska.
Pěší túra vede lesem přes bažiny po dřevěných lávkách po kamenných schodech, které tu v roce 2013 připravili nepálští Šerpové při rekonstrukci stezky. Finále túry je po úzké cestě podél okraje skály. Po dvou hodinách a čtyřech kilometrech v nohou přicházíme žulový skalní útvar v překladu značený jako "Kazatelna". Zpocení jsme, že i mouchy létají jinam a raději si namlouváme, že cítíme příslušníky jiného etnika.
Příroda se nám za námahu odměňuje výhledem na Lysefjord pod barevnou duhou. Zvěčňujeme se jako slavní horolezci. Jen ta fronta na instagramovou fotku na okraji skály nás nechává chladnými. Máme odškrtnuto, zpět schytáváme důvod vytvoření duhy, slabší déšť. Večer pak přespáváme ve Stavangeru, kde si stíháme projít historické centrum.
Další den opět slušná porce kilometrů. Pět hodin mezi Stavangerem a Bergenem. Otrava? Na silnici E39 nikdy! Navzájem si závidíme, kdo si sedne za volant Modré blechy, která si tu jen tak spokojeně přede. Projíždíme kolem jezer, přes krásné mosty, skrz podmořské tunely a v neposlední řadě i trajekty, kterých je na "třicet devítce" víc než na jakékoliv jiné silnici na světě. Vozovka nám dává ochutnat celou svou motoristickou krásu plnými doušky.
Do nejkrásnějšího města Norska přijíždíme odpoledne. "Brána do fjordů" jak se tomu zde říká, nás přivítala tradičním místním bergenským počasím… Prší. Kuba měkne. Kupuje si prima památku na severské dobrodružství, nepromokavou bundu na lov tuleňů. Rázem je z deště jen mrholení. Z shopping centra kousek od přístavu už vycházíme za celkem pěkné oblohy a občas se na nás zpoza mraků usměje i hřejivé sluníčko. Město Bergen bereme odpočinkově. Trávíme zde dva prima dny. Navštěvujeme místní rybí trh, kde ochutnáváme speciality. Na lodi prozkoumáváme Osterfjord, úžinu Mostraumen až po obec Modalen ustavenou mezi dvěma vodopády. Lanovkami vyjíždíme na kopce Fløyen a Ulriken, jež ční nad městem a je z nich nádherný výhled na celé okolí. V pevnosti Bergenhus se dozvídáme o historii města a hlavně si procházíme čtvrť Bryggen proslulou dřevěnými barevnými domky.
Bergen opouštíme ve středu dopoledne s přezdívkou "Amundseni" od dalších Čechů ubytovaných u "naši" paní domácí. Po dvou dnech nabažení místem, které by si zasloužilo opětovnou návštěvu. Navigace vede Modrou blechu přes víc jak kilometr dlouhý Askøybroen, druhý nejdelší visutý most v Norsku. Pokračujeme kolem nezapomenutelných zálivů. U jednoho, v obci Vikaneset zastavujeme a zkoušíme teplotu vody ve fjordu.
Ve fjordech je tzv. nikdy nezamrzající "brakická voda". Díky přitékající horské sladké je jen lehce slaná, můžeme tak s nadsázkou říct, že je lehce pikantní. (Obsahuje nízkou koncentraci solí jen cca 0,5g soli/litr.)
Po okreskách jezdíme sice jen 80km/h, ale díky ohleduplnosti ostatních řidičů a výbornému stavu asfaltu je tu řízení balzám na duši. Po mnoha kilometrech opouštíme silnici E39, na kterou se později ještě vrátíme. Odbočujeme do hor a prudce stoupáme po silnice Fv60 a později kolem krásných vodních ploch na E15. Začíná naše několikadenní řidičská nirvána. Vrtkavé počasí z Bergenu nás provází i nadále. Mění se každou chvíli. Pár minut zpět nás pálilo od slunka na zátylku a za 10km po projetí tunelu či za vrcholem "bezejmenného kopce" už prší. My si z přírodních živlů nic neděláme, projíždíme totiž "norské Alpy". Den končíme v kempu v Hjelle, jenž se jeví jako dobrý výchozí bod do dalších výprav.
PS: Nevíme, jak to děláme, ale kam se hneme, tam s námi jde půl českého národa! Konečně jsme někde sami. Sedíme na verandě chatky…, když před vstupní bránou chatové rezidence parkuje sytě červený autobus ocelářů z Třince.
Report na pokračování. Konec první části…
…Druhá část
Stav blaženosti pokračuje při průjezdech průsmyků okolo města Geirangeru. Tahle obec se stává každým rokem od jara do podzimu třetím největším norským přístavem osobních lodí. Kotví zde obří výletní lodě. Menší kocábky odsud vyráží na vyhlídkové plavby do stejnojmenného 15km dlouhého fjordu. Na jednu takovou hodinovou se také připojujeme. Obdivujeme tak proslavený Geirangerfjord, vodopády i Orlí cestu, kam se později s chutí vyškrábeme. Modrá blecha se nenechá dlouho pobízet, zdolává úzké serpentiny, kde jindy automobilky testují svá budoucí auta jako nůž máslem.
Orlí cesta je součástí bývalá obchodní stezky, nyní zvané "Zlatá cesta severu". Ta pokračuje přes Trolí stezku, kde silné řidičské zážitky gradují. Po prvním projetí navštěvujeme vyhlídku nad celou tou klikatící se krásou, kterou místní stavitelé tvořili osm let, než jí v roce 1936 dokončili. Šest kilometrů adrenalinu tvoří jedenáct vlásenek, jež se kroutí vždy o 180°.
Slečna štěstěna se nás drží zuby nehty! Po našem odchodu z vyhlídky se nebe zatáhlo a celé údolí včetně vyhlídky pohltil mrak. Druhý průjezd silnice je za mnohem obtížnějších podmínek. Všechno se pomalu nasáklo dešťovou vodou. Čelní sklo bylo poseté kapkami. Snížená viditelnost byla umocněná tělíčky mrtvých much, které stěrače odnášeli do zapomnění...
Pod 852m vysokým skalním masivem, v němž je jako "žebřík" vytesaná silnice leží malá Trolí osada. Místní pověst hovoří o tom, že zde žijí zlomyslné postavičky Trollů, které když budete mít trochu štěstí a možná i fantazie uvidíte!
…Druhá část
Stav blaženosti pokračuje při průjezdech průsmyků okolo města Geirangeru. Tahle obec se stává každým rokem od jara do podzimu třetím největším norským přístavem osobních lodí. Kotví zde obří výletní zaoceánské lodě a menší kocábky odsud vyráží na vyhlídkové plavby do stejnojmenného 15km dlouhého fjordu. Na jednu takovou hodinovou se také připojujeme. Obdivujeme tak proslavený Geirangerfjord, pro svojí přírodní krásu označený jako památku UNESCO. Z lodi obdivujeme seskupení sedmi vodopádů nazvaných sedm sester i jejich nápadníka, vodopád na protější straně. Legenda praví, že sestry již několikrát požádal o ruku a byl odmítnut, jiná, že si ještě nevybral. Na konci plavby jsme se pravdy nedovtípili, ale s jiskrou v oku zkoumáme Orlí cestu, vedoucí nad fjordem a kam se po plavbě s chutí vyškrábeme. Modrá blecha se nenechá dlouho pobízet, s plynem na podlaze projíždí úzké serpentiny, kde automobilky testují svá budoucí auta jako nůž máslem. Na vrcholu hnízdí orli skalní, kteří silnici dali jméno.
TROLLSTIGEN
Orlí cesta je součástí bývalá obchodní stezky, nyní zvané "Zlatá cesta severu". Ta pokračuje přes Trolí stezku, kde silné řidičské zážitky gradují. Po prvním projetí navštěvujeme vyhlídku nad celou tou klikatící se krásou, kterou místní stavitelé tvořili osm let, než jí v roce 1936 dokončili. Šest kilometrů adrenalinu tvoří jedenáct úzkých vlásenek, jež se kroutí vždy o 180°. Většina silnice je tak na jedno auto, ale když máte kliku jako já, zažijete úchvatné a nevšední svezení.
Slečna štěstěna se nás drží zuby nehty! Po našem odchodu z vyhlídky se nebe zatáhlo a celé údolí včetně vyhlídky pohltil mrak. Druhý průjezd silnice je za mnohem obtížnějších podmínek. Všechno se pomalu nasáklo dešťovou vodou. Čelní sklo bylo poseté kapkami. Snížená viditelnost byla umocněná tělíčky mrtvých much, které stěrače odnášeli do zapomnění...
Pod 852m vysokým skalním masivem, v němž je jako "žebřík" vytesaná silnice leží malá Trolí osada. Místní pověst hovoří o tom, že zde žijí zlomyslné postavičky Trollů, které uvidíte, když budete mít trochu štěstí a fantazie! Bohužel nacházíme jen jejich sochy v nadživotní velikosti. Protože leje jako z konve, přestává být na další hledání Trollů nálada. Spíme v hostelu ve městě Åndalsnes, kde zkoušíme saunu. Prohříváme si kosti a regenerujeme na pokračování výpravy.
ATLANTERHAVSVEIEN
Následujícího dne míříme za dalším silným zážitkem. Podle britského časopisu "The Guardian" dokonce vyhlášeným tím nejkrásnějším. Navštěvujeme Atlantickou cestu. Vozovka za špatného počasí, kdy vlny sahají až do dvacetimetrové výšky, může být velmi nebezpečnou záležitostí. Osm kilometrů ropné frakce přeskakuje mezi malými ostrovy a tvoří tak úžasný celek. Nejznámější úsek spojuje "Opilý most", který se jako spirála točí vzhůru do nebe. Nám opět padá brada…
Odpoledne se k nám vrací pěkné počasí, jež nás už bude provázet po zbytek cesty. Den končíme v krásném přístavu Trondheim. Městu nechybí nic. Historická čtvrť s barevnými dřevěnými domy na kůlech, bláznivý chaos kvůli oslavám Sv. Olafa. Ubytovaní jsme u domorodců v bývalém přístavním skladišti z 18. století. Barevné dřevěné vícepatrové domy sousedí s přístavem, kde jsou zakotvené jachty. Původní zaměření staveb ztratilo svůj význam. Ve 20. století tak byly domy přebudovány na byty. Nízké stropy a jeřáby na vykládání lodí byly však zachovány. Autenticitu místa doprovází milá paní domácí, která nám ráno připraví výbornou lokální snídani složenou z obložených talířů. Nechybí na tenké plátky odkrojený sýr, aioli, ryby, krevety, brusinky, ale ani sobí či losí salám.
Před sebou máme jeden z nejtěžších úkolů expedice. Poprvé zažíváme v Norsku i něco nepoznaného. Nudu za volantem. Kola Modré blechy se valí po Arktické dálnici, jež je hlavní tepnou z vnitrozemí mezi severem a jihem Norska. Říká se o ní, že je jen pro otrlé matadory volantu. Časem se mění ráz krajiny z hornaté, přes krajinu s jehličnatými stromy po přírodu plnou bříz až po tu bez vegetace. Po deseti hodinách, třech vystřídáních za volantem a dvou navigačních rébusech (kruhových objezdů) jako fata morgána před námi stojí budova Artic Circle centra. Uvnitř návštěvnického centra se nachází prodejna suvenýrů, polární pošta, restaurace a kino sál.
Slavnostně po vzoru Polárního speciálu Top Gearu otvíráme lančmít, který vezeme z Čech. Radujeme se, dokázali jsme to! Dne 29. červenec 2023 jsme s Fordem Puma pokořili Arktickou dálnice a stanuli na 66°33‘ severní rovnoběžce, teoretické hodnotě pro polární kruh.
Splněný milník nás nabudí k dalšímu pokračování. "Nocujeme" ve městě Bodø. Moderní přístav vznikl až v 19. století a za svou krátkou historii zažil kruté bombardování během druhé světové války. Prakticky celé město bylo srovnáno se zemí. K obnově pomohla Švédská vláda, proto se čtvrť kolem přístavu nazývá Svenskebyen (tzn. "švédské město").
Přes veškerou obyčejnost pro nás Bodø jeden wau efekt má. Jsme už v oblasti, kde v toto roční období vrcholí polární den. Slunce je stále nad horizontem! O půlnoci to venku vypadá jako u nás doma ve čtyři odpoledne a stojí to za to zažít.
Ráno máme dost času. Naslepo projíždíme okolí. Nejvíce se nám líbí u Motocyklového klubu, kde je pěkný výhled na Norské moře a okolní ostrovy. Přímo ve městě stojí za návštěvu snad jen muzeum letectví, které nás vítá pěkným britským stíhacím letounem Hurricane.
KONG OLAFVS VEG
Odpoledne parkujeme Modrou blechou do lodního sklepa dalšího trajektu. Po třech a půl hodinách plavby Norským mořem, před námi stojí souostroví sopečného původu s ostrými vrcholky hor. Lofoty tvoří čtyři největší ostrovy Austvågøy, Vestvågøy, Flakstadøy, Moskenesøy a více než 80 malých ostrůvků. Kovové lodní monstrum připlouvá do přístavu Moskenes, ležícím na jednom z hlavních ostrovů. Tlama lodě dokořán ještě na otevřené hladině, připravená vypouštět natěšený náklad turistů. Přímo v přístavu se napojíme na páteřní silnici E10. Tato rozmanitá komunikace má i svůj romantičtější název… silnice krále Olafa. Vede skrz všechny ostrovy a řidiči se na ní rozhodně nenudí. Od roku 2007 spojuje souostroví Lofoty dokonce i s pevninou.
Rychlá kola Fordu Puma zprvu jedou na jižní cíp ostrova, kde se nachází obec s nejkratším možným názvem tvořeným posledním písmenem norské abecedy. Å je rybářská vesnice žijící jako celé Lofoty především z turistického ruchu. Název vesnice znamená zhruba "malá řeka".
Ačkoliv je krásné slunné "odpoledne", hodinky nám říkají něco jiného. Je čas spát! Na "královské" cestě mezitím trochu ustál provoz vyvolaný příjezdem trajektu. Nejhezčí místa s výhledy jsou obsypána kempaři. Přesto na několika místech zastavujeme, než zamíříme na ostrov Olenilsøya, kde máme po dobu "Lofot" nocležiště.
Probouzíme se do úchvatného rána v místě, kde slunce nezapadá, tedy aspoň ne v tuto roční dobu. Jubilejní desátý den výpravy. Po zralé úvaze měníme plány a místo na profláknutý kopec Reinebrigen stoupáme na podstatně nižší, ale také méně navštěvovaný Olenilsský vrch. Výhledy z vrcholu jsou neméně atraktivní a jsme tu na tu krásu sami. A protože máme fyzičky ještě dost, necháváme Modrou blechu odpočívat na domovském ostrově. Navštěvujeme pěšky Reine, které je v docházkové vzdálenosti čtyř kilometrů.
Další den je ve znamení loučení s Lofotami. Ostrovy, jež nemají na světě obdoby. Kuba si konečně odškrtává svůj vlastní cíl, vykoupat se ve vlnách Norského moře. Zvolili jsme k tomu bělostnou pláž u města Ramberg, jež si pra nic nezadá s těmi karibskými. Voda má jen 13°C, ale moravskému "mořskému vlkovi" to evidentně vůbec nevadí.
Pak litá kola Modré blechy dojela až do Nusfjordu, pěkného městečka a skanzenu na ostrově Flakstadøy. Tady je definitivní bod návratu. Od teď už máme jediný velký cíl, dojet v pořádku domů, do Čech, do Sluh,...
Lodní společnost přepravující vše z přístavu Moskenes do Bodø dává všemu tomuto počínání hned zkraje trhlinu. Šok, který nás nutí být zase v pozoru. Mumraj malého přístavu. Několik plných řad osobních aut, kempařských aut i náklaďáků. Odstavujeme vůz pod cílovou destinací Bodø. Za námi je postavený kužel. A pak… Něco je špatně! Loď je plná po okraj a my jsme pořád na břehu. Ty vole, oni jedou bez nás! Chaos kolem značení. Mávám na obsluhu rezervačním lístkem. Podle "frajera" jsme údajně ve špatné řadě. A my tak zase zíráme s otevřenou pusou! Vyměňujeme si pár nepěkných výrazů. Z angličtiny přecházím do peprnější češtiny. Po obědě se vracíme na místo činu. Narážíme, zase na toho samého chlapce. Negentlemansky komentuje prošlý lodní lístek jen do chvíle, než mu z mého výrazu dojde, že bude lepší mlčet. Následující trajekt tak pohltí v útrobách naše velikostí malé, ale statečné auto a bezpečně nás převeze do "nočního" Bodø.
Konec druhé části…
…Třetí (finální) část
Z Bodø vyjíždíme s vidinou náročného dne. Aby naše cesta nebyla jen fádní přepravou z bodu "A" do bodu "B", navštěvujeme Artic Circle Raceway, nejsevernější závodní okruh na světě. Stavbu závodiště v blízkosti města Mo i Rana provázela nejedna komplikace. Místní benzínem poháněné vášnivé duše dokázaly zrealizovat trať, kterou mnozí považovali za nemožnou. Klima je tu drsné, letní sezóna krátká a vzdálenosti dlouhé. Přesto, po deseti letech plánování a budování, byla téměř čtyřkilometrová trať v roce 1995 otevřena. A od té doby se tu drží hesla: "Veďte děti k motosportu, nikdy nebudou mít na drogy!" Místní trénující omladina je z cizojazyčné návštěvy značně nervózní, necháváme jim jejich trať a pokračujeme zas o dům dál…
PS: Mo i Rana, ono se to fakt tak blbě jmenuje!
Další zastávkou je o mnoho kilometrů, o mnoho spáleného paliva a o mnoho střídání za volantem… Sticklestad, na zdejším poli se odehrála poslední bitva významného norského panovníka Olafa II., jenž byl později prohlášen za svatého. Dnes jeho ostatky leží v Trondheimu a traduje se, že když byl exhumován, rostly mu nehty a vlasy ještě po jeho smrti.
Mít na Arktickou dálnici více času, užili bychom si jí. Nudné přejezdové "peklo" za volantem zakončujeme v Pekle tedy přesněji řečeno v obci Hell. Přestože "chladné severské peklo" ještě nezamrzlo, nenechali si nás tady! Den končíme v Trondheimu opět u milé paní domácí s vidinou další opulentní snídaně a lepších motoristických zítřků.
Za rozbřesku už jsme opět v autě. Trochu kvůli vidině brzkého dojetí do Osla a také kvůli nokům. Kubovi se z nich dělá stejně mdlo jako herci Kodetovi v Pelíškách! Tedy především z těch NOKů (NOK = zkratka pro Norskou korunu), které bychom museli tasit z portmonky za parkování. Veřejné prostory jsou přes noc gratis, za to ráno bychom se za stání auta nedoplatili. S blížícím se hlavním městem frčíme pro Norsko takřka nevídanou rychlostí 110km/h. Po dalším dnu za volantem jsme zakotvili zprvu pod Královským palácem, aby Modrá blecha našla levnější útočiště v podzemní garáži přímo pod hlavním nádražím, kam se dostáváme labyrintem tunelů, jež vedou pod celou moderní a pulzující metropolí. Hledat finančně atraktivní stání pro 24 hodin je v třetím největším skandinávském a největším norském městě trochu alchymie. Všechno vyřeší malá nevýrazná cedulka "zone 2", která nás vede hlouběji do parkovacího doma vytesaného ve skále.
"Odpočinkový" čas trávíme plavbou vodami kolem přístavu na muzejní ostrov, kde nacházíme Muzeum Kon-Tiki, věnované Thoru Heyerdahlovi, dobrodruhovi, jenž doplul na voru z jihoamerického Peru do Polynesie. Odpoledne trávíme procházkou po městě. Vše je zde v pěším dosahu. Od pevnosti je to kousek k Opeře, která je otevřena od roku 2008. Z její střešní terasy je hezký výhled do okolí a zajímavá je i zevnitř.
Oslu se podle jedné básně říká "Tygří město", tak není divu, že před hlavním nádražím socha kočkovité šelmy stojí. Přes Karl Johan Gate, ulici, jež na nádraží navazuje, docházíme ke Královskému paláci. Den končíme ve Vigeland Parku, kam se chtě nechtě přesouváme autem. Nezdá se to, ale ušlapaní jsme až až. Dneska žádné ponocování, časně ráno ještě za tmy vyrážíme z Osla…
Za mohutného zívnutí naposledy skládáme naučeným způsobem do Pumy svoje krámy. Klíče od špeluňky, posledního ubytování, necháváme tam, kde jsme je našli, v bordelu pod elektrickou rozvodnou. Po dvou hodinách jízdy se vozovka postupně zhoršovala. Posledních 30 minut pohybu po nezpevněném povrchu mi připadá jako věčnost. Pár kilometrů za norsko-švédskými hranicemi zpoza křoví na nás vykoukne takřka hororové místo. Cloumá s námi vzrušení. Dýchá na nás atmosféra, kvůli které se nám tají dech. Båstnäs je švédský hřbitov aut. Na ploše jednoho kilometru čtverečního tu nachází poslední odpočinek na 1100 aut. Převahu mají Saaby, Volva a Volkswageny. Hřbitov je pozůstatkem poválečného podnikání dvou bratrů.
Po druhé světové válce byla v Norsku velká poptávka po autech, přitom ale bylo zavedeny pro dovoz aut velké celní poplatky. Díra v zákoně nezakazovala dovážet jednotlivé díly aut. Šedá ekonomika tu měla žně. Bratři Ivanssonové shromáždili ve švédském pohraničí velké množství ojetých aut, ty následně rozebírali a dováželi je do Norska po dílech, kde je znovu skládali. Obchod kvetl do nálezu ropy v Norském moři. Norové bohatli a o tyto auta přestali mít zájem. Zde se však kupili až do poloviny osmdesátých let. Dnes se jedná o jedinečné místo pro fanoušky Urbexu, lovce průmyslových míst, jež pohltila znovu příroda.
I ve Švédsku se držíme zastávek s motoristickou tématikou. Volvo muzeum v Göteborgu je toho důkazem. V prosklené budově nacházíme velké množství vozů, z různých období. Volvo ve své historii vyrábělo letadla, nákladní i osobní vozy, autobusy, traktory, lodě… vlastně vše, co by vás napadlo. Je tedy na co koukat mezi cca 100 exponáty. Samotné město je často nazýváno "nešvédským" nebo "zeleným" pro množství parků. Příjemnou a krátkou zastávku završujeme u námořního muzea Maritiman na nábřeží řeky Göty. Kotví zde 15 kusů vojenských plavidel včetně největší válečné lodi ve Skandinávii, torpédoborce Jagaren Småland.
Další zajímavou motoristickou lahůdkou je Öresundský most u města Malmö. Tento dvoupatrový osm kilometrů dlouhý kolos patří mezi technické divy Evropy. Dokončený byl v roce 2000. Vlastní zkušenost jízdou po něm mám z výpravy na Finskou Rallye v roce 2013 a tak 55Euro za jednosměrný průjezd oželím a zůstávám u pozorování nevšedního dopravního uzlu při západu slunce.
V Malmö se mimo jiné virtuálně připojujeme na maďarský Ford Puma sraz u jezera Szelid. Překvapujeme tím kamarády z řad tamní Pumácké komunity, která si obzvláště Kubu zamilovala pro jeho pravidelné návštěvy. Věřím, že se v dohledné době zase někde potkáme a budeme si moci vyprávět naše polární dobrodružství osobně.
Následuje noční nalodění v Ystadu, jež leží na jižním cípu Švédska. Zase tu byl zmatek. Ten umocňovaly dvě lodní společnosti, které odplouvaly v podobný čas do Ústí nad Svinou a dostatek polských nebojácných řidičů hledajících správný trajekt. Po krátkém hledání se Puma spokojeně uvelebila v podpalubí a my šli hledat lodní kajutu. Všechno šlo dobře až… Znáte ten pocit, kdy se děje něco co se dít nemá? Tak ten zažíváme hned při vstupu do malé útulné místnosti. Mladý gentleman má klíč od našeho pokoje, co hůř, jsou zde jen dvě postele! To se jako o ně máme střídat? Na recepci mi později vysvětlují, že ano! Nakonec místo probdělé noci doplácím za další samostatnou kajutu pro nás dva.
Po nočním přeplutí Baltského moře jsme úspěšně absolvovali i poslední šest set kilometrů dlouhou dálniční etapu naší cesty. Někdy tato část bývá nejtěžší. Celkem jsme při Expedici starým Fordem za polární kruh ujeli 6284km! Navštívili 5 cizích zemí a viděli spoustu úžasných míst. Rád bych tímto pochválil Modrou blechu. Ač skoro 25 let v kolech, statečně držela a dovezla nás tam i zpět domů.
FOTO
- Norsko (Jan Havlát a Jakub Haluza)
