Výlet na Nürburgring Nordschleife okořeněný o návštěvu Evropského Ford Puma srazu v Holandsku

 

2.-5.9.2010

 

Je tomu již více než rok co jsem spolupořádal český puma sraz v Milovicích. Pro větší prestiž srazu jsem zval i zahraniční kolegy. Na moje ohlasy se ozval člen holandských pumistů. Příjezd této skvadry nevyšel, nicméně jsem byl v kontaktu dále. Na další rok jsem již nic nepořádal, tak nebylo na co je pozvat. Navrhnul mi jestli se nechci proto ukázat na Evropském puma sraze, který se každoročně pořádá blízko městečka Valkenburg v Holandsku. Na minulý rok bylo minimum času na přípravu a ani já se svými povinnostmi jsem na tom nebyl nejlépe. Vhodnější bylo si lépe vše připravit a naplánovat si výlet na příští rok. I stalo se. Kul jsem pikle a doufal, že přemluvím někoho dalšího. Jedno velké lákadlo jsem měl jako trumf v rukávě. Slavnou severní smyčku okruhu Nürburgring. Byl jsem se na ní svézt na jaře a moc se mi tam líbilo. Je téměř po cestě, takže není co řešit. Jedna duše se přeci jenom chytla. Podobně smýšlející slovák Scary, známá to postava českého puma klubu. Můj pravidelný spolujezdec Fíša nakonec také nezklamal.

 

Nastíníme si plán našeho výletu. Ve čtvrtek odjezd z naší rodné vísky, cestou pojedeme přes Plzeň a hraniční přechod Rozvadov. Proto se jevili jako zcela vhodné poslední nákupy jídla v plzeňské jednotě zvané TESCO. Se Scarym je naplánovaný společná jízda až od německého Norimberku, kde se k nám připojí u místní benzinové pumpy. Po SMSce zjišťujeme, že Scary nebude na plánovaném místě včas a tak ještě operativně využíváme čas návštěvou oběda u plzeňských polomáčenců a variací na téma čínské kuchyně.

 

Další trasa je podřízená severní smyčce. Okruh je ve čtvrtek otevřen pouze od 17hod do 19hod. Pokud se chceme ještě ten den svézt na snad prázdnějším okruhu. Musíme si tedy máknout. Před námi je ještě pěkná štreka. Ubytování máme zajištěné na pozdější příjezd, takže o to se strachovat nemusíme. Od Norimberku je to nějaké čtyři hodiny cesty za ideálních podmínek. Frankfurt rozhodne. Když budeme za touto metropolí v dobrém čase, stihneme i okruh. Jedeme severní cestou na západ po dálnici A3. Tato německá dálnice vedoucí od východu k západu připadá jako nekoneční kus silnice. V současné době je částečně v rekonstrukci. Doprava je proto svedena do dvou pruhů. Pravý obsadí jeden nepřetržitý pás kamionů a levý otrlejší řidiči osobních vozidel s klaustrofobním pocitem. Na tomto úseku jsme ztratili asi hodinu času oproti plánům. Co mohli říkat řidiči z druhého směru. Tam se vytvořila 30km kolona bez jakékoliv šance úniku.

 

Frankfurt se blíží. Je to znát. Doprava houstne. Snažíme se držet po spolu. Obchvat kolem Frankfurtu vede přesně kolem letiště. Podjíždíme co chvíli přistávající letadla. Úchvatný to pohled. Na větší očumování není čas. Máme svůj cíl. Ještě pojedeme tak hodinu po dálnici a pak už nás čeká jenom pár kilometrů zábavnějších okresek.

 

Zpět k našemu výletu. Dostáváme se k prvnímu hlavnímu bodu naší cesty. V pohoří Eifel, rozléhající se 21km dlouhou přírodní trať Nürburgring Nordschleife. Zajíždíme rovnou do parkoviště pro turistické návštěvníky. Je 19:45. Okruh dneska nestíháme. Velká škoda. Uteklo nám čtvrteční svezení na poloprázdném okruhu o nějakých dvacet minut, přesto panuje výborná nálada. Víme, že zítra odpoledne budou další volné jízdy. Z okruhu odjíždí poslední opozdilci. Včetně jednoho vraku, pro němce spíše netypického auta, Škody Forman. Využíváme volné parkoviště k vytvoření si nějaké té dokumentární fotky a po té vyrážíme směr penzion Hilberath, kde jsme již netrpělivě očekáváni. Vesničku Kottenborn a naše dnešní útočiště nacházíme poměrně rychle, neboť jsme si pamatovali cestu od naší předchozí návštěvy. Z billboardů podél silnice se dozvídáme další zajímavé informace o plánovaných akcích. Zřejmě můžu vyzdvihnout Superbikové mistrovství světa na Grand Prix okruhu a Biker fest pořádaný na Nordschleife. O zábavu na zítra máme určitě postaráno.

 

Další den dopoledne jsme opustili ubytování kolem desáté hodiny. První na ráně, kde jsme se chtěli zastavit bylo zázemí GP okruhu. Nachází se zde mnoho obchůdků se suvenýry a několik tuningových firem. Zde se nachází i malé motoristické muzeum. Dovnitř jsme ovšem nešli, cena kolem 20€ nám přišla už příliš vysoká, proto jsme se raději rozhodli obejít část okruhu a třeba i najít vhodné místo na focení. Podle linoucích se zvuků totiž již tréninky na Velkou cenu Německa začaly. Marný boj s německým oplocením. Tohle nemá smysl. Jdeme na oběd. Zvolili jsme malou restauračku v Adenau. Její nesporná výhoda je v parkovišti pod tratí Nordschleife. Po obědě jsme proto šli ke starému okruhu. Byl tu výhled na další motorkářskou akci, tentokráte Biker fest. Vrtalo nám hlavou, jak motorkáři jezdí ukázněně a pomalu. Z několika skupinek asi po dvou minutových intervalech jsme pochopili, že první je instruktor a vysvětluje trať. Velký divácký ohlas v nás zbudil až místní Bernd Mayländer, řidič safety caru. Další bod naší výpravy při čekání na volné jízdy měla být návštěva starého depa. Všude kolem Nordschleife na vás dýchá historie motoristického sportu plnými doušky a kolem starého paddocku se mísí s motoristickou modernou. Z boxové zídky starého paddocku jsou vidět cílové rovinky na obou otevřených verzích okruhu Nürburgring.

 

Je kolem čtvrté hodiny a my opouštíme starý paddock. Otevření volných jízd bude za cca hodinu a něco. Sedáme proto do aut a přemísťujeme se do prostoru parkoviště turistických jízd. Po celý den je na co koukat, ale teď zvlášť. Najednou vám přicházejí auta jako Porsche nudná. Kupuji si, bez fronty, stejně jako na jaře lístek na jedno čestné kolo za 22€ a jdeme si s kluky projít parkoviště. Mimo jiné přijíždějí účastníci závodu historických vozidel Brands Hatch – Nordschleife 2010. Většinou jsou to Minící v kristových letech a starší v perfektním stavu. Radost pohledět.

 

Čas nám rychle utíká. První auta už jsou puštěna k turniketům. My takticky čekáme, až se první várka nedočkavců uklidní. Teď je ta pravá chvíle. Před turnikety je volno, u prodejce lístků naopak plno. Jedeme. Rychle připoutat, hodit kameru pod mikinu na zem. Najíždím před závoru, podávám lístek pořadateli a vjíždím na trať. Jsem opět v tom jiném světě. V tom, ze kterého bych se nejraději nikdy nevrátil. Ač s mnohem moderní technikou zažívám pocity Fariny, Fangia, Mosse, Clarka a mnoha jiných hvězd minulosti. Po prvních lehčích zatáčkách následuje série náročnějších zatáček vedoucích do prostoru kolem starého paddocku. Při nájezdu do cílové rovinky mi lehce prohvízdnou kola. Šlapu na to, co to dá. Puma se tu cítí jako ryba ve vodě. Levá, rovinka, pravá, dojíždím historického jaguára. Nejdříve však pouštím mnohem rychlejší vozidla přibližující se mi ve zpětném zrcátku. Mimo jiné i Scary. To budou po dojezdu zase vtípky. Konečně za mnou nikdo není a já po vnějšku předpisově předjíždím tu luxusní anglickou šelmu. Pokračuji po dlouhé rovince. Tady bych měl dosahovat maximální rychlosti. Za horizontem lehce do prava, ale pořád pod plným plynem a až za dalším horizontem ubrat. Nepamatuji si celou trať, tak někde musím jet opatrněji. Následuje lehká levá na horizont a vidím táhle klesání, kde opět můžu šlapat na to, co to dá. To byl flugplatz. Na jaře mě zde předjížděli někteří řidiči i o sto kilometrů vyšší rychlostí.  Nepříjemné je, že zatáčky jsou za horizontem. Tento okruh každou chybu nemilosrdně trestá, proto musím jet kde to neznám obezřetněji. Nicméně je volná trať a můžu se tedy soustředit jen a jen na svou jízdu. Následuje ostrá pravá. Aremberg. Ve Fuchsröhre pouštím další rychlejší auta. Poslední Porsche používám jako vodiče stopy do následující velmi pomalé šikany. Na vnějšek, vlevo a na vnitřek. Už jsem pryč. Můžu opět akcelerovat na maximum, než přijde dvakrát levá váže pravá z kopce. Na počítači jsem tam jezdil kolem třetího rychlostního stupně, tak teď to zkusím taky. Dávám si pozor, abych zde nebyl moc rychlý. Mám ještě v živé paměti nezvládnutý smyk řidiče Mazdy MX-5 v tomto úseku. Ve Wehrseifenu dojíždím Opel Omega. Achjo. Tady jsem snad ani předjíždět nechtěl. V nejpomalejším místě trati ho beru na brzdy. Jsem nedotáčivý. Smyk mě vynáší na vnější okraj trati, ale mám jej pod konrolou. Sjíždím do nejnižšího místa tratě, most přes Adenau. Značky upravující rychlost na 90, 70 a 50 km/h tu nebudou na darmo. Tady už můžu opět šlapat na plyn. Do kopce se mi to stejně moc nerozjede. Před Bergwerkem mě předjíždí Porsche 944 a Ford Fiesta. Kupodivu Fiesta je rychlejší, ale na rovinkách se před jinak pomalejší německý sporťák nemůže dostat. Před vjezdem do šikany Steilstrecke předjíždím Lotus Elise řízený postarším pánem. Na Nordschleife se papírové koně mažou. Ostrá pravá, po krátké rovince se přede mnou ukazuje v plné kráse mě velmi povědomá klopená zatáčka o víc jak 180°. ANO, přesně tak, Karussell. Na tuhle zatáčku jsem se opravdu těšil a hodlám si jí vychutnat. Řadím druhý rychlostní stupeň, z vnějšku najíždím na vnitřek. Už jsme v ní. Trať je v této zatáčce extrémně hrbolatá, ale já nepolevuji. Držím se v klopené stopě a vyjíždím s mírným negativním přetížením ven. Tohle se musí zažít na vlastní kůži. Pomalu se ke mně přibližuje VW Touran místních borečků. V zatáčkách se nechytám, ale ve stoupání mu zase ujíždím. Před Hohe Acht ubírám a pouštím jej před sebe. Řidič téhle lidové krabice jede na doraz, má v každé zatáčce jedno kolo ve vzduchu. V klesání do Wippermannu radeji jedu volněji. Tuhle část tratě si nepamatuji moc důkladně. Oslňuje mě slunce, vidím kulové. Na poslední chvíli se orientuji podle krajnic levá, pravá přes horizont opět levá. Následuje velmi zajímavá a technicky náročná pasáž tratě zakončená zákeřnou levotočivou zatáčkou Schwalbenschwantz před Malým Karussellem. Pokračuji dál přes dvojici pravých zatáček. Následuje dlouhá rovinka s vjezdem zpět do parkoviště. Mířím na stejné místo, kde jsme stáli před vjezdem na trať. K mému překvapení je tam opět volno.

 

 

Scary už začal zjišťovat škody, které utrpělo jeho auto nadměrnou fyzickou zátěží. Zvuky, které se linou od spojky, nenesou dobré znamení. Já na tom nejsem o mnoho lépe. Znepokojovalo mně, že kolem 100 km/h pociťuji v autě vibrace. Je mi jasné, že po návratu půjde auto na prohlídku do servisu. Necháváme tedy auta vychladnout a vyprávíme si o zážitcích na trati. Z videa zjišťuji svůj dnešní čas. 12.01, je pro mě z říše snů. Po ještě jedné procházce parkovištěm se loučím s Ringem s větou: "Já se vrátím a na to se těš."

 

http://www.youtube.com/watch?v=SqD6FxvA1Q4

 

Druhý hlavní bod naší cesty je 6. Evropský sraz vozů Ford Puma v Holandském městě Valkenburg. To se nachází cca 150 km od Nürburgringu. Tentokráte vedl naší dvojčlenou skupinku Scary. Cesta rychle ubíhala. Aby také ne, když předchozí den jsme ujeli o mnoho víc. Takhle nám přišla hodina a půl jako chvilka. Navíc Scary jel, jako kdyby to tam léta znal a ani místní mu nestačili.

 

V kempu nás čekalo další vřelé přivítání. Nizozemci se nás hned ve vjezdu vyptávali na náš nejvýznamnější vývozní artikl, Plzeňské pivo. Fíša mi hned připomněl: "Vidíš, já ti to říkal, že ho máme vzít." Bez překvapení jsme se zařadili mezi favority o nejvzdálenější příjezd. Konkurovat nám mohla snad jen jedna Puma z Maďarska. Vyřídit potřebné formality s placením vstupu, zaparkovat. Stojíme vedle jediného zástupce francouzských pumařů. Rychle postavit stany a jdeme se projít. Kdo všechno zde je? Někteří jsou mi povědomí z německých srazů, jíní naopak jsou zase pro mě zcela úplně nový. Nejpočetnější národnostní zastoupení má pochopitelně pořádající Holandsko a sousední Německo, které nezůstává pozadu. Čas nám rychle utíkal. Odpoledne Fíša vyzkoušel místní atrakci, plošinu ze které se dalo vidět na celý areál a Scary si šel nechat změřit rozložení váhy svého auta. Při té příležitosti se opět ozvali pazvuky ze Smyčky. Museli jsme se rychle rozhodnout. Nejlepší bude jet domů na noc, tak abychom nechytli kolony kolem Frankfurtu a mohli jet po dálnici na nezměněný rychlostní stupeň. Těsně před odjezdem za námi přišel organizátor s milou povinností. Malý ceremoniál a předání Scarymu pohár za nejvzdálenější příjezd. Malá náplast na představu cesty domů.

 

 

Je jedenáct večer a my se loučíme s účastníky srazu. Domlouváme se, že na přes rok bychom se tam možná zase ukázali. Rádi bychom je pozvali k nám, ale bohužel netušíme, kde bude příští český sraz, ani jakou bude mít úroveň.

 

Vyjíždíme z Valkenburgu, čeká nás nějakých 600 km společné cesty. Zastavovat budeme co 100 až 150 km. Opět se u mého auta projevují vibrace a zvýšená spotřeba je neklamné znamení, že je dobře, když jsme se rozhodli jet domů na noc. Mě ve čtyři hodiny ráno vystřídá za volantem Fíša, ale co chudák Scary? Jedeme po nekonečné dálnici rychlostí kolem 120 km/h. Před spánkem mě drží asi už jen tři RedBully. Překvapivě je tu stále relativní provoz. Ten utichá až po druhé hodině ranní. Z ospalého klidu nás do větší bystrosti probouzí až usnuvší řidič náklaďáku. Předjíždíme ho proto s velkou rezervou.

 

Tentokráte jsem si dokázal, že usnout se dá naprosto všude. I v sedačkách tomu neurčených. Za volant si sedám opět až v Sedlčanech. Počítam ztráty utržené v boji a začínám doufat, že ke mně bude Ford servis milostivý. Z SMSky se pak dozvídám, že Scary nedojel. Spojka to už nevydržela. Ať žije nepopulární heslo: "Fordem tam, vlakem zpět."

 

PS: Vibrace způsobilá vadná poloosa, respektive její část homokinetický kloub.

 

http://janhavlat.rajce.idnes.cz/6._Evropsky_Ford_Puma_sraz_Valkenburg_NL_a_vylet_na_Nurburgring_Nordschleife_D_2.-5.9.2010/