DOBRODRUZI NA POTIPOT ISLAND
14.-21.11.2015
Trneme hrůzou. Máme už dlouho zaplacené letecké lístky, když ve zprávách běží novinky ze světa. Ostrovní asijský stát Filipíny zasáhl tajfun Koppu = "Hrnek". Nemáme raději nechat propadnout letenky? S každým dalším dnem se situace zlepšuje. Až tak, že aeroplán nízkonákladové společnosti Cebu Pacific s námi na palubě dosedá na Manilské letiště. Po dobu letu drkotáme zuby z příliš nízko nastavené klimatizace. Situace se rapidně mění po vystoupení z bran letiště. Vlhkost vzduchu stoupá do plných procent. Tělo se mi rosí do trička, které bych mohl ždímat!
Před letištní halou si stoupáme do fronty s místními na autobus do města. Nastupujeme po nekonečné době. Než se tak stává, bavíme se živým tetrisem, kdy vždy nakonec do nafouklé plechovky dopravního prostředku vpluje řidič.
10milionové město Manila nejvýrazněji působí na čichové buňky direktem na nosní sliznici. Pach, jako když ToiToi zapomene dát to modré rozpouštědlo do latrín při CzechTeku. Můžou to být následky přírodní kalamity? Obáváme se, že dle plechových chatrčí ne. Z okénka busu sledujeme ohromný nepoměr mezi chudinskými slumy na jedné straně a mrakodrapovým blahobytem na té druhé.
Při autobusovém přestupu zjišťujeme, jak Evropa se svými smartfóny a pravidly je na hony daleko. Tím začíná naše třídenní neúspěšné putování za sopkou Mt. Pinatubo zakončené... Nechte se překvapit!
Ještě se nestíháme ani pořádně ohřát vysokou vzdušní teplotou a za štěkotu zbloudilého zaručeně proočkovaného psa s vyceněným úsměvem zažíváme další ledová muka v pohybujícím se mrazáku. Spolu s námi nastupují i prodejci bot, vody, zákusků a "syrových" vajec…! Na zápach si Filipínci vyloženě potrpí! Autobus je jinak dobře vybavený. Má i TV s akčními filmy asijské z produkce Jackieho Chana.
Doprava k pobřeží trvá nekonečně dlouhou dobu. Do města Olongapo přijíždíme až v pozdních nočních hodinách. Město prý nabízí pouze jeden hotel. Zdá se nám drahý a tak smlouváme o ceně. Levnější přespání ve squatu naproti nedává zase má dobrodružná duše. Studený pot mě pojímá hrůzou! Tady, že bych měl spát? Vracíme se zpět s hochem "bez domova"! Pronajímáme si s jeho pomocí pokoj v hotelu jen na 8 hodin. Je to totiž hotel hodinový. A právě maximálních možných 8 hodin vychází v nevěstinci o polovic levněji než sazba za noc.
Rádi se pak spokojujeme s málem. Tekoucí vodou a záchodem pro německé fajnšmekry. Okenní kukátko z místnosti s výhledem na WC je už bez příplatku!
Ocean Adventure, zábavní park s delfíny a vodními tvory je na druhém konci zátoky Subic Bay, ležící nedaleko. Při příjezdu vidím poprvé v životě opice ve volné přírodě. Jsou neomalené a drzé. Krom mořských živočichů si všímáme i zvláštností Filipínců: Jsou malý, usměvavý, přátelští, neumějí plavat a nepoužívají nůž. No vážně! Portugalští a Američtí kolonizátoři jim dali lžíci a vidličku. Nůž ze strachu ne. A třeba jíst takové pečené kuře jen se lžící a vidličkou je docela kumšt!
Asi jsme to s těmi Filipínci zakřikli. Minimálně Taxikáři jsou stejní zloději jako všude jinde! Nejen v Praze či Paříži. Příplatková taxa pro bělochy? Dostaneš jen to, na čem jsme se domluvili, syčáku. To už jsme na nádraží v Olongapu, které ve dne vypadá stejně blbě jako v noci. Vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství.
Vlastně ani nevíme, kam jedeme, kupujeme si lístky více na sever ostrova. Když míjíme informační cedule Rama Beach Resortu, je rozhodnuto. Doporučení průvodce, který tu zřejmě nikdy nebyl nám (mě) stačilo, abychom si zde vzali na noc pokoj, Sdílíme ho s gekonem nebo jinou podobnou ještěrkou a velkým divným švábem. Plaz mizí z očí v temných útrobách pokoje, zato šváb tu je doma a nechce se hnout. Sprej proti extrémnímu hmyzu jej neodhání, naopak mu chutná. Po chvilce se ve mě ozývá lovecký instinkt, ránou přímo na komoru prošlápnutou pantoflí skolím soka na krovky. S nebožákem je tak ámen.
Nádherné, prázdné, čisté a teplé jihočínské moře budiž nám odměnou za nekonečné hodiny v letadle a autobusech. Dovolená v ráji bez lidí. Scenérie, které nám doma všichni závidí. My si užíváme se skleničkou chlazeného mangového džusu pod proutěným slunečníkem a zažíváme tu pravou idylku. K obědu se podává Chop Suey a knedlíčky Dim Sum.
Já bych zůstal, ale Péťe se chce o kus dál. Vyhlídla si malou ZOO Wildlife farm švýcarského přistěhovalce Martina. Jeho paní domu vaří dobře. A jelikož nám tady dokáží lépe poradit, zůstáváme déle. Využíváme i spřátelený hotel v univerzitním městě Iba. Ani doprava z našich počátečních rozpaků není už tak složitá. To si sednete do Jeepneye, podáte peníze přepravované osobě vedle vás a tak se tichou poštou dostanou peníze až k řidiči, jenž stejným způsobem vrátí nazpátek. Drobná doprava se řeší tricykly, kde smlouváte cenu s řidičem.
Jeepney je přestavěný bývalý americký vojenský automobil s prodlouženou korbičkou a vesele zbarvený. Množství přepravovaných osob? Nezpočítaně.
Tricykl je starý dvoudobý motocykl se sajdou, která má stříšku pro větší pohodlí cestujících. Kolik se vejde Filipínců na jeden třímístný tricykl? Osm. Dva na střeše, tři na sedadle motocyklu a tři uvnitř sajdy.
Díky Martinovi poznáváme i více o místní kultuře, fauně a floře. Ochutnáváme pepř přímo ze stromu a utíkáme před přes plot útočícím pštrosím kuřetem.
Obec Iba toho jinak mnoho nenabízí. Snad jen předvánoční atmosféru, která v tropickém počasí působí tak nějak nepatřičně. Centrem obce je vlastně hlavní silnice, tepna vonící po spálené směsi bezolovnatého benzínu a oleje, podobně jako Jawa Pionýr.
Potřebujete přejít silnici? To jen tak zavřete oči a vplujte do řeky motocyklů, mopedů a tricyklů, jež Vás jen tak mimoděk obtéká.
Smutný pohřeb? Ale kdeže, na Filipínách žádné slzy. Veselý karnevalový dav s balónky kráčí ulicí včele s ležícím oslavencem bez dechu.
Po Martinově doporučení vzdáváme objevení Mt. Pinatubo a necháváme si poradit ostrov, kam jezdí Filipínci za odpočinkem. Potipot island. Máme cestovatelskou kliku. Právě není sezóna, ale i tak hlásí recepční na prvním ubytování plno. Nevadí. V druhém resortu máme více štěstí.
Na ostrov se plavíme na malé motorové lodi. Je to prima zážitek! Po vylodění na pláži se domlouváme na času návratu. Ostrov nemá žádné stálé obyvatele. Jen pár chatek a opotřebenou toaletu. V obvodu měří asi kilometr, takže můžeme hrdě hlásit, obešli jsme ho kolem dokola! S ostatními návštěvníky si užíváme klidu a šnorchlování.
Připadáme si jako novodobí dobrodruzi, objevovatelé. Kolik bělochů knižními průvodci opomíjený ostrov navštívilo před námi? Pár? Zároveň však řešíme zapeklitou otázku, kolik dní pojedeme zpět? Necelých 300km až sem nám zabralo 3 dny.
Z autobusů pro cestu směr hlavní město Manila a letiště máme na výběr buď "luxusní" Victoria line s klimatizací na 12°C nebo "dobytčák", kde sedí tři Filipínci na jednom dvousedadle. Ten volíme ;-). Místní lidé drobných rozměrů jsou na nás hodní, dávají nám více prostoru. Využíváme jejich pohostinnosti. Umísťujeme si nohy za svůj krk a děláme si pohodlí. Podobně prostoru jako my, zabírá jen chlapec školou povinný, jenž převáží množství nafouklých balonků na trh!
Nejlepší holky jsou od Černýho Vola zpíval Yo Yo Band. To pánové z dříve populární kapely asi nebyli v Subic Bay. Reklamy a poutače nás vítají zpět v ráji potápěčů, kde víc než za ropou nasáklé pláži prahnou turisté po sexuálních zážitcích. Ostatně věkově nevyvážených párů se to tu jen hemží.
Do Manili vlastně odjíždíme o den dříve, než jsme původně zamýšleli. Soudruh Putin se tu schází se soudruhem Kimem a dalšími bezvýznamnými soudruhy při náhle svolaným summitu G8. Důsledek? Zavřené metro, zavřené silnice, bezpečnostní opatření na nejvyšší úrovni a hlavně ochromené 10milionové město. Po děsivém zážitku z hromadné dopravy nasedáme do vozidla taxislužby, které nás odváží nejdříve do hotelu a později k největšímu nákupnímu centru Asie.
Následujícího rána po chuti bláznivé snídani nastupujeme do dopravního prostředku, který nás odváží na letiště. My tak opouštíme tuhle zábavnou zemi, jež se nám dostala oběma pod kůži i díky Martinovi, jeho rodině a stále usměvavým lidem.
FOTO
- Filipíny (Jan Havlát)
