TÝDENNÍ FESTIVAL ZAPOMÍNÁNÍ ANEB, JAK JSME NEZAPOMNĚLI DĚTI U MOŘE
21.-28.05.2022
S přípravou začínám pěkně pozdě. Až někdy v úterý večer před srazem. Zjišťuji, chybí Forinty, Eura. Cestovnímu pasu v mezicovidovém období prošla platnost… Valím bulvy, jak se mi tohle povedlo! Toto pěkně začíná a to jsme prosím ještě ani nevyjeli. Na občanku se do jižních i severních Uher dostanu, píše Google. Jsem zase v klidu a vzpomínám, na co jsem ještě zapomněl.
Po domluvě nejedu sám. Do Maďarska jedeme ve dvou Pumách. S Kubou, kterého čtenáři těchto reportů znají už z mnoha předešlých, se scházíme před Tescem v Brně, pak společně překonáváme hranici se Slovenskem, kde si oba krátce povídáme s celníkem. "Taky jedete do Maďarska?" "Ano." Odpovídám. "To jedete na tuning?" "Nene, na značkový autosraz." Odpovídám. Pan celník ukáže rukou na paní v uniformě, pokyne, cesta je volná, můžeme jet.
V Bratislavě potkáváme předválečné historické vozy z 1000mil zemí českou, to nás těší. Už menší radost máme ze Slovenské dálniční známky. Zatím ji beru jako vyhozené peníze, neboť placenou komunikaci z důvodu ucpání využíváme minimálně. Do slovenského hlavního města přijíždíme po vesnické "hrkačce". Navigace v Kubově vychytralém telefonu jí totiž doporučuje namísto stání na dálniční síti. Snad se aspoň v neděli při cestě zpět slovenská rychlostní vozovka vyplatí!
Nikde jinde už se nezdržujeme a tak "rychlá" doprava končí pod klášterem Pannohalma, který z vrchu kopce vzhlíží nad silnicí č.82. S každým ujetým kilometrem je okreska vedoucí k Balatonu lepší a lepší. Holou maďarskou pláň střídají kopce. Ta nejlepší část vede kolem zříceniny hradu Czesneck. Zatáčkovitá vozovka stupňuje grády. Nenecháme se dlouho pobízet. Podřazujeme a oba vytáčíme otáčky motoru k šesti tisícové hranici. Je všední den, minimální provoz… Malý mokrý sen petrolheada. Tahle pěkná část končí u malebného opatství ve městě Zirc.
Krátkou automobilovou nudu střídá pobřeží jezera Balaton. Pro nás to znamená, je zase na co koukat. Pobřežní promenády, koupající se lidi, blížíme se k první opravdové zastávce. Tihany, hned po zaparkování, se prokazuje můj pověstný orientační smysl. Vedu Kubu na opačnou stranu, než potřebujeme. Netrefit od místního kláštera jezero Balaton, to chce vyloženě fištrón. Už od příjezdu je nám oběma jasné, že jsme tímto výletem trefili jackpot. Někomu by mohlo vadit turističnost lokality, mě a Kubovi však ne. Procházíme kolem bílých domků s rákosovou střechou k průzračně čisté vodě, na které se pohybuje množství loďek, především plachetnic. Celé to zde působí takovým přímořským dojmem.
Čas plyne rychleji než voda v jezeře. Připlácíme další parkovací čas a jdeme se podívat ještě k výrobně parfémů, destilátů a k jezeru Belis, ale tam trávíme jen chvilku. Vzdálenost do kempu, kde máme zajištěné ubytování po dobu mezinárodního setkání Pum je ještě pořádně dlouhá. Už teď přetahujeme, tak sedáme opět za volant a sešlapujeme pedál plynu tolik, kolik nám dopravní předpisy dovolují.
Na srazu vítězí kvalita nad kvantitou. Nezainteresovaný by mohl namítnou, že sedm Pum je málo, že třetina Pum je z Čech, třetina je "Německá" a Maďaři jsou na svém sraze v menšině. Hlavní organizátoři, manželský pár, Lajos s Veronikou nás nadšeně vítají. Se mnou se naposledy viděli na EFPM v Nizozemsku. Na Kubu jdou hned vtípky, že je každým rokem větší a větší :-D.
Za svitu bludiček stavím hadrový příbytek. Vypadám u toho asi fakt zoufale. Ostatní mi pomáhají, hlavně organizátor Lajos a pomocník Áron. Babylon řečí a první verze stanu je hotová. Jen tak trochu na křivo zdá se mi. Na vině je špatně použitá nosná tyč. Po opravě vše sedí. Celou noc se pak divím, že ta látková chalupa nespadla.
Zbylý večer je ve znamení lokálního jídla a pití. Společně grilování a pálenky odevšad.
Ráno mě něco šimrá na ruce. Otevřu oči, no jasně mravenec, a další… Probouzím se v mraveništi a na vrchu stanu má dotěrný hmyz párty. Perfektní začátek nového dne.
Nedůstojně po čtyřech vylézám z hadradomu. Doufám, že mě u toho nikdo nevidí. A po srovnání zad, jdu okouknout, jaké vlastně auta tu jsou. Topová je červená Puma Árona s kotouči na všech brzdách a koly s Fiesty předposlední generace. Němec Günther přijel voňavkou, jež má najeto pouze 41000km. Údaji zprvu nevěříme, odmítavě kroutíme hlavami. Po větším prozkoumáni mu musíme dát za pravdu. Motorový prostor jako nový, sedadla netknutá. A cena? Cca před rokem 3500 Eur. Znovu se nestačíme divit. Okukujeme i některé detaily na Lajosově Pumě.
"Jak vypadali záchody?" "Toaleta jako v Trainspottingu?" Ptá se mě Kuba. "To zas ne, ale jen o chlup lepší." Odpovídám popravdě při vzpomínce na ranní zážitek a kultovní scénu z britského filmu. Prostě ten typ znečištěné oné místnosti, kam přijdete rozhodnutí a najednou nevíte, zda budete blít nebo srát.
Maďarská pohostinnost je proslulá. Po opulentní snídani přijíždí dalších pět Pum. Spanilá jízda je naplánovaná po desáté hodině. Trvá asi hodinu. Svižnou jízdu mezi dědinami zakončujeme společnou zastávkou na zmrzlinu v místní cukrárně a skupinovým focením.
Odpoledne panuje takové vedro, že i mravenci, jež mě otravovali v noci a po ránu vzdávají své snahy a slezli ze stanu do nějakého úkrytu, spřádaje síly na další útok. Pro naše rozžhavená lidská těla poskytne úlevu jen koupání zajišťující blízké jezero Szelid. Vodní radovánky vyšly skvěle až na druhý pokus. Nejprve vlezeme do "stoky" mezi rákosím. Když se chodidly boříme v bahně, smutně vzpomínáme na včerejší Balaton. Naštěstí druhé místo, kam společně s dalšími odcházíme, je lépe zvolené. "Pojďte, bude to jen 800m." Říkají maďarští kumpáni. Naše ostražitost jde tím pádem do pozoru! Vzpomínáme s Kubou na analogických 800m na Puma sraze v Kolíně nad Rýnem a následnou 10km pěší procházku při hledání McDonalda, kterou jsme tehdy zakončili návštěvou centra Kolína a Kebab restaurace.
"Ty vole migrant, co dělá v Maďarsku." Ali pochází z blízkého východu. Rozený Libanonec s původem v Palestině. Při diskuzi o Palestině a Izraeli cítím, že jsem na tenkém ledě. Nerad bych svou neznalostí dopustil společenského faux pas a tak rád přecházím na téma Libanon, který doufám jednou navštívím. Vyptávám se na občanskou válku i na bezpečnost v zemi.
Večer končí zase posezením u jídla, pití a tentokráte i u nekonečné debaty, proč je kempováni špatné. S vyloženým zastáncem kempovaní Kubou se shodneme, jen že se neshodneme. Společensky unaven, zalézám opět po čtyřech do látkové stavby. Tam holýma rukama zabíjím víc jak tucet mravenců. Kuba se mi z vedlejšího místa směje a dává mi konečně za pravdu, že kempování pro mě není. A tak má výlet pouze dvě chyby. Spaní v prachu na zemi se společnou latrínou a sprchou, a to že moje Péťa, Haňička a Honzík zůstali doma.
Po nedělním rozloučení a děkovačce, máme na zpáteční cestě naplánovaný ještě jeden výlet. A to do Györu. Hraničního města se Slovenskou republikou. Tentokrát se ujímám role zkušeného průvodce, neboť jsem v příjemném městečku už jednou byl a provádím Kubu centrem. Tím náš výlet končí a my spřádáme nápady zase na další.
O téhle cestě jsem původně nechtěl ani psát. Měla to být jen běžná dovolená bez motoristických zážitků. Však také Modrá blecha protentokrát zůstala doma v garáži, čekajíce na svůj letošní pořádný výlet. Člověk míní, petrolheadův silniční bůh mění, ale než se tak stalo, prožili jsme si silniční peklo. Průjezd Prahou, D1, Benešov a všude nekonečné páteční čekání. Až za obcí Olbramovice se kolony s "lufťáky" vyčerpali. Zřejmě se víkendový jezdci přesunuli do Votic, Mladoušova či do kouzelného okolí Sedlčan. My tím přestali poskakovat sotva "dvacítkou" a plníme dnešní smělý cíl pokoření řeky Dunaj, který plníme až pozdě večer.
ÖSTERREICHISCHE ROMANTIKATRAßE
Následující dopoledne, přes krátké intermezzo, projíždíme nádhernou profláklou krajinou kolem jezera Traumsee přes Bad Ischl do turisty přeplněné vesničky Hallstatt. Okreska spojující jezera je dle navigace nazývaná "Rakouská romantická trasa". Odškrtávám si tak po Německé obdobě v zápiskách i tu Rakouskou.
Počasí s blankytně modrou oblohou přímo vybízí k vyzkoušení atrakce "Skywalk". Jedná se o vyhlídkovou plošinu nad obcí a jezerem. K plošině Vás odveze strmá zubačka… "Bahn", který má vstup kousek od přístavu. Bohužel, lanovka je pro děti až od čtyř let a to naše "coviďata" nesplňují. Jelikož na projížďku lodí po jezeře nemáme dost času, pouze se procházíme lidmi ucpanou hlavni pěší ulicí zakončenou "instagram view" terasou, kde si každý udělá ten stejný obrázek. Neodolám, fotím se také, čímž lezu mé ženě Pétě na nervy, ale po chvilce mě i ona následuje a s ikonickým kostelem v pozadí se fotí.
Po procházce jsou všichni unavení. Za chvilku menší členové posádky spí. Na parkovišti nakládám zase "vše" do kufru vozidla. Elektrika je drahá i v Rakousku. Na osvětlení placeného garážového stání už z poplatků nezbylo. V podzemním patře je tak tma jak v hrobě. Sedám za volant a užívám si ticho a ty pěkné klikaté horské cesty, tentokráte směrem na Gosau a dále pak na Villach. Další cíl... Bled. …A pak druhý den ráno zjistím, že na parkovišti zůstala sedačka od dětského dvojkočárku, ale to předbíhám v čase.
Městečko Bled a jezero nesoucí stejný název leží v pro mě dlouho opomíjeném Slovinsku. Na jezeře se nachází ostrov s dalším ikonickým kostelem. Místo mě milou atmosférou, hezkým prostředím a stezkou podél vody příjemně překvapilo. Péťa ochutnává dortík "kremšnitu", místní gastronomický zážitek, zatímco já s malou Hančou a Jendou vychutnáváme zmrzlinu s výhledem na Bledský hrad v pozdním odpoledni.
V noci dojíždíme do Porto San Rocco v italské Muggii, jež leží pár kilometrů jižně pod Terstem. Soprán rozmrzelých děcek se začíná ozývat od italských hranic. Přeci jen 500km za den je na ně slušná porce. Naštěstí do ubytování je to už jen kousek.
Po vyspání zjišťujeme sníženou kapacitu dětské přepravy. Zkoušíme se ještě dovolat na parking v Hallstattu. Je to pasé jako kalhoty do zvonu. Bez úspěchu mluvím pouze s paní na informacích. Situaci řešíme nákupem dalšího kočárku tentokrát sportovního typu oranžové barvy v odstínu Ford Focus ST225. Škarohlíd by řekl popelářská barva, ale já věřím, že ten snad už nikde nezapomenu. Dítě před ztrátou chrání hlasitá zvuková signalizace.
Muggia je malé italské pobřežní město, které se nachází na skalnatém pobřeží. Nad malým přístavem ční hrad. V historickém centru nacházíme cukrárny a restaurace. Přes den působí ospale, ale večer to zde slušně ožívá, jak místní obyvatelé vycházejí na večerní drink.
PANORAMA STRADA TRIESTE
V italském Terstu na rozjímání není čas. Zpátky do reality mě hodně rychle vrátil silný silniční provoz páteřní komunikace podél přístavu, kde kotvíme našeho Karoqa kousek od sochy českého vynálezce lodního šroubu Josefa Ressla.
Centrum města nepůsobí nikterak rozsáhle. Více nás zaujala velká zaoceánská loď, jež stála v přístavu. Mé lásce Pétě to nedá a rovnou zjišťuje ceny, které jsou "lidové". V hlavě se tak rodí plán jak vyzkoušet plavbu po středozemním moři a zároveň ledvina zůstala na svém místě bez nutnosti prodeje.
Nejhezčí památkou v okolí Terstu je zámek Miramare, který se nachází jen pár kilometrů severně. My navštěvujeme zámecký přístav a později i velmi pěknou zahradu. Mě jak tušíte, se líbí především klikatá silnice vedoucí k podzámčí a pokračující silnici vedoucí do "Itálie". Z kochání mě zastavuje Péťa. "Tady pod námi je pláž!" "Kde by se tam asi nabrala, odpovídám." Nedá nám to, vracíme se k bodu, kde navigace ukazuje ikonu "slunečníku", sjíždíme z hlavní komunikace do úzké strmé uličky široké tak na jedno auto a s klesáním cca 33%. "Doufám, že tu nebudu muset couvat", cedím mezi zuby. Po asi 200 metrech nacházíme plácek čnící nad vysokou skalní strání. Slečna štěstěna se nás drží zuby nehty a tak nacházíme jedno volné místo. K moři je to pak ještě notný kousek cesty z kopce a především po schodech. Za námahu jsme pak odměněni snad nejlepší pláží v okolí, jež byla navíc celkem prázdná.
Na druhou stranu od Terstu pokračuje Panorama Strada do slovinského cípu s kouzelnými přístavy…
Můj festival zapomínání pokračuje v Koperu. Zapomínám zaplatit parkovací lístek. Hlava je sice na krku, ale zřejmě myšlenky jsou jinde. Vzpomínám si rychleji, než ruka měšťáka koná svou povinnost. Do největšího slovinského přístavu přijíždíme po krásné křivolaké silnici podél mořského pobřeží, která se postupně vine do kopců, kde lemuje vinice. Slovinsko-Italská hranice je tvořena jednou zapomenutou budkou.
Přes krátký dálniční přesun, skrz stromovou alej dojíždíme do zamotané kupky asfaltu nad útesy s průzračnou tyrkysovou mořskou vodou a my se cítíme jako v ráji. Právě přijíždíme do historického města Piran, údajně nejhezčího slovinského města a jedné z perel Jadranu. My můžeme pouze potvrdit.
Parkujeme v parkovacím domě s dostatečnou kapacitou. Kousek od městských hradeb, kam se dá za mírný poplatek vystoupat. Starobylé město leží na skalnatém výběžku vybíhajícím do moře. Dominantou města je kostel s kopii věže sv. Marka z Benátek a Tartiniho náměstí, které bylo původní rybářský přístav. Ten byl kvůli nevábné vůni zasypán. V Piranu toho je mnohem více. Např. navštěvujeme Aquarium s mořskými živočichy.
Abychom se neplácali pouze "po okolí" Muggie a Terstu, vymýšlíme ještě cestu do Lublaně, kde využíváme služeb okružní plavby po řece Lublanici. Oproti předchozím slovinským městům je zde povážlivě dráž. Z památek bych nejvíce doporučil místní hrad, kam se dostanete prosklenou lanovku.
Více silničních zážitků už bohužel nezažíváme. Snad jen krátký úsek v podzámčí Vranova nad Dyjí, kde se natáčela pohádka Nesmrtelná teta. Zámek je krásný a stojí za návštěvu.
FOTO
- Panorama Strada Trieste (Jan Havlát)
