48 HODIN A DALŠÍCH 48 HODIN
26.09.-02.10.2022
9.6.1997 se officialně začal psát příběh Fordu Puma. To totiž první z nich začali vyjíždět z bran závodu Kolín-Niehl. Ten náš společný s Modrou blechou se začal psát na den přesně o 8 let později, kdy jsem si jednu tehdy 6 letou Pumu pořídil.
Parťákem je mi hodný synek z Prace u Brna. Kuba z českého Puma klubu se mnou vyráží už na několikátou výpravu. Společně se scházíme v Rudné u Prahy. Po velkou část cesty je k nám počasí přívětivé. Ani horko, ani chlad. Ani chcanec, ani smrad. Bohužel, ale ani o dramatické okamžiky není nouze, když projíždíme kolem letiště ve Frankfurtu nad Mohanem, odvracím během chvilky dvě krizovky způsobené méně pozornými řidiči.
Vraťme se k příjemnějším věcem... to co u tamního letiště vždy nejvíce zaujme jsou letadla, jež Vám přistávají nad hlavou. Jedná se o skutečně pěknou podívanou. My v krátkém intervalu po sobě sledovali dva Boeing 747 Jumbo Jet s otevřenou pusou.
Pak nás i na krátkou chvíli opouští pěkné počasí, aby se nebe doslova "vytrakařilo" a my při první opravdové zastávce ve staré části Koblenzu vystoupili opět suchou nohou do slunečného počasí.
V Koblenzu nacházíme "Německý cíp", tedy soutok Mosely a Rýna, který volně přeloženo dal městu při založení v roce 9 př. n. l. název. Prostranství nad soutokem kontroluje "pán na kóňovi" nebo jinak socha císaře v nadživotní velikosti. Ta socha vypadá tak významně, že i holuby snad chodí kálet jinam. Na protějším břehu vidíme pevnost Ehrenbreitstein kam se dá dostat lanovkou z našeho břehu a odkud bude krásný výhled na obě řeky. Tomu se se však vyhýbáme, neboť na více očumování už nemáme čas.
O hodinu později... U Nürburgringu na nás dýchá ta pravá závodní atmosféra. Už cesta na ubytování kopíruje trať Nordschleife a tak po dlouhém dálničním přesunu si tu jízdu patřičně užíváme. Tady je motorsport až na prvním místě. Od města Adenau až po naše přechodné bydliště ve vesničce Kottenborn to pověstně smrdí benzínem a my tak nevím kam dříve koukat.
Přebíráme klíče od pokoje a hůra na místo proč jsme tady, na výroční Ford Puma sraz konající se po 5 letech. Cestou do Ahrdorfu, kde se sraz koná, ještě natankujeme vedle povážlivě poladěných "škopíků od vrtule" a pak hurá na ten "náš" sraz. Jsme účastníci číslo 29 a 30. Doufáme, že nebudeme poslední. Však v předchozích letech v Kolíně bylo 55 Pum a v Dorselu před 10 roky dokonce 120 Pum!. (Pozn. Celkem nakonec přijelo 38 Pum.)
Dělá nám radost jak rozmanitost aut, tak rozmanitost míst odkud majitelé přijeli a v neposlední řadě i přátelské vítání s kamarády. "Rinkl, rinkl!" zní Ahrdorfem. Kuba, totiž otvírá ovoce ze zahrádky do pozdních pátečních hodin. Pak už se jen ubíráme do postele.
Ranní kemp provázela dráždivá vůně slaniny. My jsme po snídani, takže na další jídlo nemáme pomyšlení, proto konečně volíme možnost prohlédnout si auta ostatních. Z vylepšení na autech mě nejvíce zaujal volant v jedné žluté a "křídlo" nebo spíše "odtrhová hrana" na jedné stříbrné. Ostatní už mám často s Kubou okouknutá z minulosti z jiných srazů. A tak hodně pokukujeme po několika "Track Day Car", které poznáte mimo jiné i šroubovaným rámem uvnitř. Holt jiný kraj, jiný mrav, jiná technická.
A nebojte i náš český koutek byl vidět...
Zastavuji se i u FRP, která bohužel přijela samotná. Se slzou v oku vzpomínám na setkání, kde jich bylo vždy vícero.
V 10 hodin kupujeme lístky do tomboly, která se bude vyhlašovat později na večer. Kuba chce výherní, mně stačí barevné :-P.
Čas před odjezdem na největší atrakci dne, jaká tady v pohoří Eifel je, vyplňujeme i testem chladnosti vody v místním potoce Ahr. Vzniká tak ekologická katastrofa. Po naší kontaminaci vody už zde žádné ryby žít nemohou.
V 13 hodin se všechny Pumy rozdělují do dvou skupin. Ty, které pojedou na Nürburgring, mají jednoho průvodce, zbytek druhého. "Ne-Ringaři" jedou na výlet po okolí se zastávkou na travnatých tribunách okruhu.
S Kubou volíme první možnost stejně jako většina. Špalír aut pak jede až k nultému kilometru Severní smyčky, kde všichni svorně kupují lístek na jedno čestné kolo za 30 Euro a o pár minut později už projíždíme turnikety. O nějakém honění času v dnešním provozu nemůže být řeč. Však rychlejším stejně uhnu, když kolem mě lítá Porsche, BMW nebo dodávka VW Caddy v naftě. Mám je v kolonce nabušené jako indický vagón, takže při jízdě více koukám do zpětného zrcátka než dopředu, ale pak přichází volno a tím i chvíle, kdy se s ostatními Pumami tak hezky až roztomile pouštíme před sebe a zároveň si užíváme tento super okruh. To jsou ty chvíle proč na 21km dlouhou silnici všichni jezdí. Adrenalin je na správné stupnici. Přetížení ve všech směrech jako ve Formuli 1 a vy jste na krátký čas Niki Lauda před nehodou. Tohle opojení nevydrží úplně dlouho. Po chvilce vám totiž dojde, že to rozvášnění nesmíte přehnat a musíte se dovézt domu, což vám připomene i pár varovných dopravních značek po dnešních nehodách. Na poslední rovince před sjezdem z okruhu pak z Vás vyplavou endorfiny radosti, že jste to "Zelené peklo" zase pokořili.
Po dojetí máme volný čas, než začne v Ahrdorfu opět program srazu Pum. Navštěvuji Fun shop. Kupuji drobnosti domů. Ostatní mě následují a kupují samolepku na svůj vůz. V okolí Nordschleife se pohybují sportovní deriváty různých značek vozů. "Volno" tak využíváme i pohledem na stroje od konkurence.
V 16 hodin začíná na srazu "překvapení". Jedná se o vědomostní kvíz. Zapojují se všichni účastníci. Nutno mít chytrý telefon upozorňují pořadatelé. K radosti mě i Kuby se držíme na čelních pozicích průběžného pořadí. Kuba nakonec končí na skvělém druhém místě, já o pár míst za ním. Připravování "českého" kvízu nám zřejmě pomohlo.
Jestli jsem v kvízu "ostrouhal", tak v tombole jsem si vše vynahradil. Barevné lístky byly zřejmě nejvýhernějšími z možných a tak vezu domů spoustu drobností a dárků.
Po tombole následuje hned vyhlášení "nej" srazu a tak si ceny podobě pohárů odváží majitelka ze Skotska, která vlastní svůj vůz už od roku 1998. Půl milionu kilometrů absolvovala za svůj život nejojetější Puma. Oproti tomuto je pak jedna Anglická Puma s pouhými 33 tisíci braná za "funglovku".
Po vyhlášení navštěvujeme centrum místního okolí, městečko Adenau, kde se procházíme po páteřní komunikaci. Že to tady žije benzínem, je vidět na každém kroku.
Další den ráno dokončujeme, co jsme v Adenau předchozí večer začali, nedokončili a navíc i navštěvujeme travnaté tribuny Nordschleife. Čas nás tlačí jak o číslo menší boty a tak se začínajícím mrholením ač neradi tribuny opouštíme. Bohužel jsme i svědky nehody, Nešťastníkům přejeme, aby škody byly co nejmenší.
V Ahrdorfu stíháme ještě krátké rozloučení a pak už frčíme domů… Kam přijíždím strhaný jako borůvka po sklizni, ale šťastný, že jsem tuhle cestu mohl absolvovat.
Moje lepší já si na rodinné dovolené v italském Terstu vysnilo výlet na lodi převeliké. Vybrala si několik dní plavby. Její vysněná loď kotví za devatero horami a devatero řekami v přístavu Savona ležícím na Ligurském pobřeží Itálie. I zotročených maurů a pitiva s krmivem na zacpání sytosti bylo na ní dosti.
Na mě bylo naplánovat cestu tam i zpět. Abych to neměl úplně jednoduché, musel přesun do místa a času nalodění trvat pouze 48 hodin kvůli antigenním testům. Při cestě zpět domů času nebylo více, protože nás očekávali dlouho naplánovaní lékaři.
V pondělí si v práci pouštím pusu na špacír. Na dotaz, jestli pojedu přes "Švajc", odpovídám: "ano" a výsledkem je vyhandlovaná roční dálniční známka za cca polovic ceny. V práci pak končím těsně po druhé hodině odpolední, tím začíná neúprosný souboj s časem.
Auto mám naložené po okraj už z předešlého večera. Stačí jen vyzvednout moji Péťu a jet. Po šestnácté hodině máme i otestováno na Covid a negativní antigenní testy s mezinárodním certifikátem v ruce. Odpolední pražská špička nás však nemine a tak jak rychle vyjíždíme u Letňan, tak pomalu se šineme přes tunel, kolem nemocnice Motol až za Stodůlky na druhý konec města. Na západním kraji Prahy zřejmě přestali řidičům rozdávat prášky na povzbuzení erekce, jelikož to tam přestává stát a my opět frčíme. S krátkými přestávkami dojíždíme do Mimmingeru, kde máme první ubytování. Po sjezdu z dálnice nás ve tmě vítá na kruhovém objezdu ležící spící unavený muž. Ze slušnosti jsme se zeptali, jestli mu něco není. Lekl se, nechal opodál zaparkovaný bicykl a utíkal domů, seč mu nohy stačily.
Ráno vstáváme do deště vstříc výletům. Bodamské jezero ještě míjíme, ale nejstarší švýcarské město Chur už nikoliv. Fotogenické místo mezi horami láká spoustou kašen, náměstími, kostelem a katedrálou. Stihli jsme i vystoupat nad město na turistickou vyhlídku Haldenhütti a ochutnat místní slaný masový koláč z pekárny.
Po cestě do Lugana, dalšího bodu cesty míjíme mimo jiné průsmyk San Bernardino. V předchozím životě jsem musel být opravdu hodný. Přestože jsme jeli tamějším vysoko položeným tunelem, klesání do Mesocca bylo impozantní. Serpentiny, výhledy na horské vodopády a to vše spojené vysoko postavenými mosty. Několik kilometrů radosti končí pod místním kamenným hradem.
Do nejslunnějšího města Evropy přijíždíme jak jinak než za slunného počasí. Déšť necháváme za zády, auto na parkovišti a procházkou podél vody přicházíme do centra města a k parku se zámkem. V Luganu vlastně nic není. Jen krásná všudypřítomná uklidňující příroda a dva tvarově zajímavé kopce zakusující se do tamního jezera. Při nákupu kopečku zmrzliny koulím očima na jazykový Babylón. Úplně jsem zapomněl, že jsou tady oficiálně čtyři jazyky. Péťa hned oprašuje znalost italštiny, ale evidentně ani ostatní jazyky nejsou místním cizí.
V pozdním odpoledni se přesouváme ještě o chlup jižněji, ke Komskému jezeru a do stejnojmenného největšího města. To leží v jižním cípu přírodní vodní plochy. Na promenádě si dáváme pravou italskou pizzu a pozorujeme švitoření kolem. V přístavu se dá najít chrám "La Volta", socha "Life Electric" a uvnitř města si později prohlížíme katedrálu s velkou kopulí.
Třetí den cesty dojíždíme dopoledne podél pobřeží do města Savona. Přístav pro námořní přepravu je hned z kraje města. Hon času končí a přepínáme na klidový režim.
V přístavu jsou už připravené dvě lodi nechvalně známé společnosti Costa, která před cca 10 lety ztroskotala u pobřeží Itálie. Kapitán vzal nohy na ramena a jako první opustil loď. Nebylo na co čekat. U soudu se možná hájil slovy: "Lepší být živej než druhej." Každopádně incident, při kterém umřelo více jak 30 lidí, italskou lodní společnost nepoložil a my tak můžeme vyzkoušet jejich služby.
Modrou blechu a naše kufry si přebírá pikolík lodní společnosti. Kufry posléze donáší na loď k našemu pokoji. Zatímco budeme na moři, Blecha si odpočine v přístavu na další porci zajímavých kilometrů.
Obě lodi jsou takové ohromné paneláky postavené na vodě. Na délku měří jeden Václavák a od strojovny po palubu mají 14 pater umakartu! Všechno to na první pohled vypadá luxusně a na druhý to nedělá ostudu. Pro nás je připravená loď nesoucí hrdý název "Fortuna". V Čechách je název spojený se sázkovou společností. V italštině slovo znamená štěstí. Malou dedukcí je to tedy naše "sázka na štěstí".
Po předložení několika dokumentů, pasů a focení nám je povoleno vstoupit na palubu. V kajutě na nás čekají dvě kouzelné kartičky. Ty slouží na placení a později i na snadné vylodění a zpětné nalodění.
První noc ve stylu filmu "Dobrodružství Poseidonu" vyvolal ve mě doslova hororový zážitek. Venku se naráz zhoršily povětrnostní vlivy. Panuje takový fičák, až jsme se museli cestou z večeře držet zábradlí. Nejdříve ukazují palubní přístroje v chytrých aplikacích nápor větru 86km/h, pak už se jim splašili čidla a tak raději ten práskač vypnuly. S lodí to hází ze strany na stranu. Být tady naše malá Hanča, křičela by "bojím, bojím" jen kdyby to viděla. Vlny jsou dle mého mínění alespoň dva metry vysoké! Péťa říká, že přeháním, ale víte jak je to se ženami a třiceti centimetry. Každopádně záchranné vesty zůstaly ve skříni, takže to nakonec dobře dopadlo.
Barcelona je krásné město, které by si zasloužilo více času na návštěvu, než je nám dopřáno lodní společností. Do Katalánské maríny připlouvá hotelový komplex v čase oběda. Hned vedle přístavních terminálů jezdí veřejná doprava spojující doky s hlavním přístavem. Pár hodin využíváme k návštěvě Poble Espanyol, což je ulička představující celé Španělsko doslova na pár metrech. Doprava po městě je překvapivě jednoduchá pomocí přehledného metra. Po celou dobu návštěvy nám nakonec stačí jeden lístek na osm jízd.
Mezi nejznámější obyvatele patřil Gaudí. Jeho výtvory jsou ostatně k vidění na více místech středomořské metropole, jak víme z našich předchozích návštěv. My si vybíráme k zhlédnutí pouze jeden a to dosud nedokončenou Sagradu Família, kde trávíme jen malou chvilku. Olé, tak zas příště Barcelono!
Další zastávkou lodi je Marseille, kam připlouváme následující ráno. Jedná se o největší francouzský přístav a druhé největší město země galského kohouta. Přístavní terminály pro mezinárodní dopravu se nacházejí cca šest kilometrů od centra města. Nejbližší zastávka MHD linky č.35 je ve velké vzdálenosti a tak si platíme "shuttle bus" lodní společnosti. Tady je asi jediné naše zklamání. Má se jednat o službu na míru, ale bohužel stejně čekáme společně s dalšími na odjetí z přístavního terminálu více jak hodinu. My a asi 30 lidí stojíme poslušně ve frontě před připraveným autobusem. Řidič a dva zaměstnanci na nás koukají, potom kolem nás postaví provizorní plot z červeného provazu. A když usoudí, že jsme ve frontě dost zestárli, otevřou dveře do busu a my konečně jedeme vstříc dalšímu dobrodružství.
Město proslavil román Hrabě Monte Cristo. Hlavní hrdina byl vězněn na nedaleké pevnosti If. Čtyřicátníci si zase vzpomenou na filmovou sérii Taxi s drzým drožkažem Danielem, který po zdejších vozovkách šoféroval bílý Peugeot. "Shuttle bus" nás vysazuje u katedrály La Major a my tak hříšný přístav objevujeme nejprve pěšky skrze barevné uličky čtvrti La Panier. Posléze ve starém přístavu přesedáme na sedadlo v turistickém vláčku, jenž nás odváží ke katedrále Notre Dame de la Garde, která je vidět na kopci ze všech stran přístavu a chrání námořníky před utonutím.
Odpoledne se opět naloďujeme. Poslední noc na palubě trávíme v baru, kde popíjíme nealko drinky a průběžně sledujeme kulturní program. Naposledy využíváme vířivku, než nám ji na noc zavřou.
Zpět do Savony připlouváme zavčasu. Přestože celá akce s vyloděním, autem a kufry fungovala skvěle. Platné je nám to však jak mrtvému zimník. Horkokrevní Italové zablokují výjezd z přístavu, všechny kruháče i silnici směrem na Janov. Z města se nakonec vykodrcáme po krůčkách a přískocích. Dálniční přesunem se dostáváme přes Ligurské Alpy, které majestátně dělají hráz mezi italským severozápadem a přímořským pobřeží. Z nadmořské nuly, tak tunely a mosty vyjíždíme až někam k tisíci metrům výškových, a to přitom jen na pár kilometrech.
Dálniční přesun je úmorný, ale pomyslnou třešničkou na dortu hořkosti je placení mýta. Zatímco cestou do Savony platíme mýto pouze jednou a trávíme tím 5min, cestou ze Savony cálujeme hned třikrát a na každé bráně strávíme 45min. Z italské dálniční agónie mě vytrhl až švýcarský hraniční přechod. Sice jsem se plácl přes kapsu na benzínovém odpočívadle, ale na vysokohorské silnice už to přeci nemůže být daleko. Natěšením a vzrušením se nemohu dočkat. Naopak Péťa to znuděně zalomuje na sedadle spolujezdce, doufaje, že ty zatáčky, které jí čekají, nějak zaspí.
Z dálnice sjíždím někde u Ambri-Piötta. Pamatuji si, že se tam hrávala švýcarská nejvyšší hokejová soutěž. Proto jsem si místo představoval trochu jinak než jako dvě vesnice o velikosti Drnovic. Času na prohlížení mám dost. Stopku mi totiž vystavuje honák krav, jenž vedl stádo na pastvu. Dvě stračeny se mu rozutekly a šli nás pozdravit. Mě v tu chvíli zní v hlavě song od pana Svěráka: "Krávy, krávy… jak si vlastně povídáte? " Chudák podřimující Péťa, ta z výhledu na dvě funící hlavy býložravců nalepené na jejím bočním okně měla šok!
Trošku kličkuji při snaze netrefit kravince a před námi se už ukazuje dopravní značka, která mi tahá koutky tváře do tvaru rohlíku. Průsmyk je otevřený. Trochu vrásky na čele mi dělá deštivě počasí a uzavřený Gotthardský tunel, čímž pádem je zde o dost větší doprava než obvykle. Strmé stoupání a zatáčky. Wau, jsem ve svém živlu. O tom, že se cesta používala už od pradávných dob, svědčí "retro" úseky s kostkami, které mohou pěkně klouzat.
Po chvilkách zastavujeme na pokochání výhledy do údolí. Za obcí Airolo máme na výběr ze dvou cest. Vybírám si náhodným výběrem tu vlevo. Prvních pár metrů doufám, že toho nebudu litovat. Obě silnice vedou do nejvyššího místa Gotthard Passu. Já jsem vybral tu, jež protla "Punto Panoramico". O důvod více se sem vrátit příště a projet tu druhou část kolem Tremoly a jezera de Morti. Zřejmě ani jeden výběr nebyl špatný!
Cestou nahoru projíždíme nízkými oblaky. U informativní značky ve výšce 2106m se vítězně fotím. Kolem je zasněženo, mrholí mrazivý déšť, no prostě zima, že by tu nastydl zimní medvěd. Já jsem jen v krátkém tričku a auto je na letních pneu.
O pár kilometrů dál v Hospentalu už pomalu házím hlášky jako agent s povolením zabíjet a už se vidím na slavném Furka Passu, který měl být zlatým hřebem naší cesty a kde se právě jeden z filmů o britském špiónovi natáčel. A teď správně tušíte, něco se pokazilo! Při výjezdu z obce nás zastavuje další dopravní značka: "closed / geschlossen", jež nás bije do očí a říká nám, že s "bondovkou" máme dneska utrum. Teď už je jisté, musím se sem vrátit za lepšího počasí.
Přes Andermatt, Teufelsbrücke a kolem Teufelssteinu se napojujeme opět na rychlostní komunikaci, která nás dovede až do centra Lucernu, kde ve starém městě nacházíme nezaměnitelný Kapellbrücke. Jedná se dřevěný most přes řeku Reuss, který byl téměř zničený požárem v roce 1993 včetně vnitřních obrazů. Při opravě byly vyrobeny jejich kopie a my tak můžeme koukat na most v celé jeho kráse. Zbytek procházky se nese kolem radnice k jezeru. Po setmění si ještě jednou procházíme most Kapellbrücke a pak už na kutě, protože následující den je už poslední dovolenkový.
Stesk po dětech a vlastní postel nás ženou zpět domů. Dopoledne si dáváme ještě poslední švýcarskou procházku a to v Curychu. Je neděle ráno a v nejdražším městě světa není ani živáčka. Parkujeme za 2 Eura za hodinu kousek od vyhlášené Bahnhof Str., ulice plné módních oblečení a drahého zboží. Procházkou kolem řeky Limmat završujeme dovolenou plnou spousty zážitků.
Z Curychu je to jenom 700km domů. Už nikde moc neokouníme. Plánuji jet kolem Režna po německých dálnicích, ale rekonstrukce vozovky u Mnichova mi hatí plány. Míjím odbočku. Navigace mě pak žene podél Šumavy. Na 50 odstínu české silniční šedi se tak dostávám na hraničním přechodu Horní Folmava se špalírem mávajících fanynek z východu.
A jelikož se nám už nic zajímavého nepřihodilo, dovršili jsme se cestu do úspěšného konce.
FOTO
- Gotthard Pass (Jan Havlát a Petra Havlátová)
