VZHŮRU DO OBLAK
13.-15.07.2018
Zakletý Grossglockner. Je týden do odjezdu. Modrá blecha porouchaná v Itálii znovu jezdí. Kontroverzní střed i ABS kroužek vyměněn. Co se mnou? Kašlu, smrkám, ... V práci si beru dva dny volna navíc pro klid na lůžku. Ještě v úterý vypadám, že tu nemoc nepřežiju! V pátek v době odjezdu viróza ustupuje. Nedá mi to, radši zdechnu jako chlap za volantem na alpské silnici, než jako mršina v pelechu!
Za velkými zážitky odjíždíme z Prahy přes České Budějovice, kde na nás čeká Petr s přítelkyní Péťou v další Pumě. Moravská enkláva Kuba s kamarádem Jardou jedou od Brna zhruba ve stejný čas. STéčkové Fiesty a Focus RS z naší výpravy vyrazili směr Salcbursko už ráno. U hotelu v Saalfeldenu na nás bude čekat rekordní účast za dobu mých cest.
Pro mnohé čtenáře jsou všichni milovníci rychlých aut, zatáček a Fordů dobře známí z předešlých výprav či článků o automobilových slalomech. Pojďme si je přesto představit. Ford-club.cz/sk zastupují Předseda Aleš alias Zewl, jenž se stará o dobrou náladu ostrými slovy, kterými si notuje s Dr. Romčou. Radim, řečený Páca je z nás největší a přirozený talent na řízení, ale i sporty. Marek je poctivec. Nic neošidí. Za Puma klub jedou již zmíněný Petr, Kuba a má maličkost s manželkou Péťou, která se stará o zařízení ubytování, focení a tu neviditelnou důležitou činnost, kterou doceníte, když Vám chybí. Pokud nám něco odpadne, pomůže Kubova dílna v zavazadlovém prostoru jeho vozu. Vešlo se vše potřebné!
To je načasování! U McDonald’s v Českých Budějovicích přijíždíme s Petrem takřka současně. Oplachujeme zaprášené auto, kontrolujeme tlak v pneumatikách. Nic nechceme podcenit. V Dolním Dvořišti tankujeme poslední český benzín. K Salcburku se přesouváme kvapem. Cesta vede po dálnicích a obchvatech měst. Od Solnohradu začíná řidičská zábava za volantem. Ta nám byla málem osudná při setkání s laní! Zmatené zvíře velké jako kůň vběhlo na vozovku. Vidím jej periferně přes boční okénko. Instinktivně šlapu na pedál brzdy. Až Petrovi jedoucímu za mnou přebíhá před autem.
Na hraničním přechodu mezi Rakouskem a Německem jsou policejní kontroly. Na přilehlém parkovišti šacují nešťastníky, my máme kliku a nechávají nás projet. Klid nejsme hrozbou pro společnost!
Ubytování je celkem pěkné. Tedy to naše. Ostatní si stěžují na přítomnost Rybenky. Neškodí, jen je obvykle nevyhledáváte. Škoda, příště vybereme lepší a čistší ubytování.
Co s načatým večerem? V Kaprunu v soutěskách Sigmund Thum Klamm mají speciální noc. Jedeme tam. Za 10 Euro na osobu nás čekají barevně osvětlené soutěsky. Proč jsme to zábradlí neobešli z druhé strany, říkáme si později. Ušetřili bychom! Česká povaha se nezapře.
Noční shledání bez volantu zapíjíme banánovou pálenkou. Léčba načatého krku šokem. Jestli tohle nevypálilo tu moji virózu, tak už nic.
Říkají mi, že jsem blázen, že takhle daleko jako já s Pumou nikdo nejezdí! Ale já nic, dělám, že neslyším a dál bořím zažitá pravidla a tvořím mýty!
GROSSGLOCKNER HOCHALPENSTRASSE
Budíček ve 4:00, o chvíli později se celým Saalfeldenem rozeznívá hudba "Guten morgen, Geuten morgen, sonnenschein…" Hotelovým hostům i stařečkům z přilehlého domova důchodců tím zpříjemňujeme ráno. Jak se dozvídáme později. Uši na okno, to by bylo abychom je neslyšeli.
Adrenalin, tep, tlak a natěšení strmě stoupá vzhůru. Horká krev koluje v žilách každého z nás. Vysokooktanová koncentrace, že by se dala ždímat. Už jenom pár chvil a budeme na místě. Plejáda vozů vyráží "na zteč" proti Alpám. Pomalu se rozednívá. U vstupní brány ve Ferleitenu platíme 36Euro. Pravděpodobně jsme první hosté místního rozespalého výběrčího. "Nedočkavci", říká si. Celých 48kilometrů slavné Grossglockner Hochalpenstrasse máme jen pro sebe. K tomu panoramata vycházejícího slunného dne.
Naturbené Fiesty i Focus mizí ve vlásenkách kopce. Hegemonii naboural s Pumou pouze Petr. Na rovných úsecích ztrácí, ale v zatáčkách ostatní dohání jízdou na srdce. Prostě to podrží o chlup déle. Já s Kubou za volanty zbylých Pum si vychutnáváme vysoký koeficient řidičského opojného pocitu z dobrých průjezdů křivolakých zatáček pomalejší rychlostí po bezchybném asfaltu.
Na značce "Ziel" nikdo nečeká. Proto pokračujeme dál k tunelu Hochtor a kruhovému objezdu u Heiligenblutu. Za dalších x kilometrů se proti nám řítí všech pět aut. "Těm stačit stejně nebudeme", šeptá mi něco v myslitelně. Od kruháče je to jen kousek k vyhlídce Franz-Josefs-Höhe.
Pro výpravu na Grossglockner si vybíráme termín snů. Krom barevných Kaprunských soutěsek bude sobotní večer v Zell am See festival s ohňostrojem nad jezerem, v blízkém Kals am Grossglockner mají po celý víkend dostaveníčko vzduchem chlazené Volkswageny.
Užívání si prázdné silnice, radost z jízdy a kochání se zasněženými velikány nám vydrží ještě přibližně tak hodinu. Než na silnici začnou pobíhat ještě živé steaky a o slovo se zahlásí prázdný žaludek. Snídaně je připravena. Lístek na "Hochalpenstrasse" je celodenní. Vrátíme se horo vysoká…
Po desáté hodině se zpoplatněná vozovka plní nejrůznějšími stroji. Motocykly, koly, obytnými vozy, automobily a dokonce i traktory! Především cyklistům jejich namáhavou pouť s vysokým sklonem stoupání nezávidím.
Nato, že mělo celý víkend pršet, se nás drží nezvykle pěkné počasí. Teprve až po výjezdu dlážděné vozovky na 2571m n.m vysoký vrchol Edelweiss-Spitze poprvé zkrápne. Edelweiss-Spitze je páté nejvyšší místo dosažitelné po silnici v Evropě. Modrá blecha vyjela nejvýšše na Stelvio Pass (2758m n.m). Col del’Iseran, nejvyšší bod (2770m n.m) byl zatím nedosažen.
Jak silnice vede vzhůru, roste přitažlivost okolí, ale klesá výkon motoru. Řídký vzduch, návštěvníků plno, parkoviště malé. Jsme svědky i drobné dopravní nehody. Němec očima zkontroluje, co napáchal, nárazník to ustál, je to dobré. Ještě, že neparkoval u nás.
Historii Hochalpenstrasse mapuje sbírka fotografií a obrázků vně budovy na Edelweiss-Spitze. Přesvěčte se!
"To jsem zvědavý, co nám dneska odpadne?" Černého Petra získává Petr. Opravuje výfuk plastovou stahovací páskou. Silikonový silentblok nevydržel a prasknul. Modrá blecha stále nic?
Tady na horách je taková zima, že i mouchy létají v teplákách. Je libo se koulovat? Sněhu je dost! Cestou na oběd tvoříme pěknou kolonu. Brzda výpravy je zase včele kolony! Ve špajze zařazený troják a jedu... jako věhlasný rakouský závodník Hans Louda. A zase si to šineme na vyhlídku císaře Františka Josefu, kde většina ráno nebyla. Nachází se tam panoramatická restaurace s výhledem na ledovce Grossglockner a Pasterze. Poněkud rozpačitě sledujeme jídlo, které nám donesli. Proč ten knedlík v mé polévce je totožný s tím, který mojí Pétě plave v omáčce?
Ve Swarovskiho observatoři mají ty nejlepší dalekohledy. Volně přístupné k použití. Kamzíci a jiná havěť se před námi dobře schovává.
Dělíme se na dvě skupiny. První menší odchází k vodopádům. Druhá větší sestupuje k ledovci. K ledovci jezdí i zubačka za pár euro, ale my nezapřeme Čechy, šetříme! Podle mašinfíry ze zubačky je to jen asi 25min. Radim se hecuje k velkému sportovnímu výkonu, následován Kubou a Jardou jsou dole opravdu brzy. My ostatní jejich tempu nestíháme. Ještě před prvním výškovým táborem, zastávkou zubačky, odpadá Aleš s manželkou Hankou. Míjíme katastrofické cedule: 1980, 1985, 1990… Ledovec ustupuje ze své majestátnosti do dnešních dnů. Dole nacházíme zbytky ledovce a jezero. To by bylo, aby si tam kluci nesmočili alespoň paty! Vzniká sázka, kdo vydrží ve vodě nejdéle. Zapojujeme se všichni. Další léčba šokem.
Když po 2 minutách zůstávají ve vodě Radim s Kubou, myslíme na nejhorší, že se tam pro ně budeme muset vrátit! Domlouvají se na remíze. Naštěstí. Hrdost by je nenechala opustit místo.
Výstup zpět k autům se stává hororem. Nohy neposlouchají! Z těla leje pot. Vody málo. Bojuji s každým výškovým centimetrem náročného terénu. Drama, jaké by nenapsal ani Havel. Drama se šťastným koncem.
S odjezdem se kazí počasí. Hustě prší. Proudy vody stírám z čelního skla Modré blechy. Silnice je rázem znovu prázdná.
Ten ledovec nás zničil. Namísto návštěvy ohňostroje v Zell am See tak jdeme na večeři se zbytkem forďáků. U jídla téměř usínám. Co se děje potom, nevím. Slyším historky jenom z ranního vyprávění.
FORĎÁKŮM MÁLEM UJEL VLAK...
V neděli má opět pršet. Předpověď se zase plete. Venku slunečno. Plním Pétě přání v návštěvě solného dolu. Přímo na trase máme Hallein. S námi se přidává většina. Jen Radim už jede domu a Aleš s Romanem a ženami mizí do Salcburku.
Navigace vede skupinu čtyř aut nádhernými okreskami, jaké bychom doma nenašli. "Nejezdí se tady závody do vrchu?" Ptám se Péti. "Proč si to myslíš?" Podle těch cedulí. "Myslíš, ty s nápisem chraňte si svého strážného anděla a obrázkem motorkáře!"
"Tady odboč vlevo!" Říká Péťa. "Vážně?" Ptám se. "Mě přišlo, že značení bylo vpravo!" Vysvětluji. "Měl si pravdu." Uznává lepší polovička. Projíždím historickým centrem Halleinu. Celý vláček za námi. Znovu stejná křižovatka. Správně odbočit. Péťa: "V cíli budeme za 3 minuty." Já: "No a?" Péťa: "Měli jsme být na prohlídce před 2 minutami!"
Letitý prach usazený v pangejtech je rázem ve vzduchu. Takhle rychle jsem za celou cestu nejel. Pryč je předpisová jízda.
Unikátní solný důl Bad Dürrnberg, jež ještě nedávno zásoboval nerostem Evropu. Nachází se nad městem. V areálu nás navlečou do havířského oblečení. "Zdař bůh" Málem nám ujel vlak do útrob hory. V podzemí jezdíme na skluzavkách, plavíme se na podzemním jezeře v "cestě do pravěku" a posloucháme audio guide v češtině. V ceně 21 Euro prozkoumáme i přilehlou Keltskou vesničku.
Počasí se nekazí. Překvapivě se meteorologové zase netrefili. Pravda, při prohlídce Keltské vesničky nám trochu sprchlo, ale jelikož jsou nám Keltší bohové nakloněni, oblaka příznivá vyrážíme ještě směr Mozartovo město, do nitra Salcburku. Už bez Petra s Péťou, kteří musí za svými povinnostmi.
Osypky mám z parkování. Kam se vejdeme se třemi vozy? Předem vyhlédnuté veřejné parkoviště je úplně plné. Po navigačních chybách dostáváme málem pokutu od benga boys. A pak spása! Tři parkovací místa za sebou a v centru! To je buržoazie toto.
Je pozdě odpoledne. V Salcburku pálí ostré slunce na naše spálené lebky. Procházíme si známá náměstí. Navštěvujeme místní Dóm. Kuba s Jardou by rádi otrávili spodní vody Salice, třeba vymácháním nohou u fontány s Neptunem, ale tam hlídá a kontroluje stav otrlý bezdomovec, s kterým se nechtějí pustit do křížku.
Nad Salcburkem ční mocně pevnost Hohensalzburg. Dá se k ní vyjet lanovkou, ale my z časových důvodů návštěvu vynecháváme. Rodný dům mistra hudby a sladkostí však ne. Na promenádě kolem řeky Salice se nachází trhy. Zlatý hřeb návštěvy města pak jsou zámek a přilehlé zahrady Mirabell.
Po procházce se už definitivně loučíme. Marka a jeho Fiestu potkáváme ještě cestou do České republiky. Máme shodnou cestu.
O další vzrušení za volantem se stará až objížďka centra Tábora. Bludišťáka roku dostává strůjce dopravního značení. Bez kompasu a buzoly do husitského města raději nelez!
Jestli mě něco na D1 ještě překvapí, tak je to stojící zácpa i v půlnočním čase. Šťastnou cestu a dobře dojeďte jako my…
- Testování ledovce (Petra Havlátová)
- Dokument (Petr Kurfirst)
- Grossglockner Hochalpenstrasse (Jan Havlát)
