Když nám přeje slečna u přepážky ČSA šťastný let a příjemnou dovolenou v Americe, to ještě nevíme, jaké z nás dělá blbce. Později sedáme do vrtulového čmeláka, který má i nějaké "OK" kódové označení směr Düsseldorf, kde si máme "krátce" počkat na náš přestupní transfer směr JFK letiště New York.

V Düsseldorfu zůstáváme rovnou v odbaveném prostoru. Stopku ke správnému gatu nám dává potetovaná Gertruda se ségrovkou z hřídele zapíchnutou v nose. Opařeni zíráme na ni. Pod čelem chaos. Když nám i na potřetí vysvětluje, že let je zrušen, ukazujíce nám monitor svého počítače. Posílá nás zpět do odbavovací haly, kde dostaneme nové informace.

 

Zrušený let hlásí ukazatele na informačních obrazovkách v odbavovací hale. Smutně koukám a dál biji hlavou o dlaně jako Nerudovi lvi v kleci jatí. Rád bych vzhůru k nebesům, ale cesta do letadla zůstává zavřená a tím jsem se zemí spjatý.

 

Od té doby si zpívám nakažlivou písničku: Někteří lidi nevěří, že AirBerlin odletí… Vypadá to jako ÚVP (úplně v prdeli). Po vystání tří hodinové fronty obdržíme náhradní řešení, odpolední let do Berlína a stravovací poukázku na 20 Euro, kterou však neuznává žádná restaurace v letištní hale a nedá se použít v letadle Air(turecký)Berlin v Evropských letech, který používáme. V tom zaoceánském máme jídlo v ceně. OMG! Celkem k ničemu řekl bych! Ukázkový příklad, jak vyje... se zákazníkem…

 

Jdeme si pro bagáž a znovu odbavit. Posláni jsme k výdeji zavazadel. Po jedné komedii následuje hned druhá s čudlou a její kouzelnou krabičkovou kamerou. Rozumějte, paní za interkomem si nechá ukázat všechny dokumenty do srandovní kamery pověšené na stropě směřující na kovový stoleček, aby nás pak následně poslala na informace. Na informacích sedí muž černé pleti, od kterého dostáváme razítko. Vůbec nevím k čemu, ale maurovi, dát nám razítko dělalo zvláštní potěšení. Velmi příjemné vyzkoušejte, potutelně na nás mrká! A pak nám konečně otevírá vstup do příletové haly, kde se nám válí naše zavazadla na zemi. Nehlídaná! Kdokoliv si je může vzít. Vyzvedáváme ty naše a jdeme pryč. Mít na sobě tlakoměr, tak vzteky popraská.  Dovolená nám ještě pořádně nezačala a jsme pořádně naštvaní. Nejen, že z nás udělali pitomce, ale ke všemu trčíme na německém letišti.

 

Let do Berlína má zpoždění. Nabíráme další hodinu a to jsme ještě nevzlétli. V duchu si nadáváme, že jsme nevzali jiné řešení. Nad Berlínem dostáváme informace od kapitána, kam máme jít. "Gate je připraven." Letadlo na Vás čeká. Máme přednost před ostatními cestujícími na opuštění letadla. Nicméně, to bylo nepochopeno důchodkyněmi, dámami, jež musí být vždy všude první a tvoří tak špunt. Stau chcete-li.

 

Nebojte, do letadla směr New York JFK jsme se dostali. Usadili se a ještě minimálně hodinu čekali na další cestující z opožděných spojů. Co to je za leteckou společnost? Po opuštění matičky země, vzlétnutí, už se konečně snažíme nahodit dovolenkovou náladu.

 

O několik hodin později na JFK nás čeká další jobovka. Obava z amerických úředníků byla milná. Všechno s vízy dopadá na výbornou. Ty nám radost nekazí. Jen ten AirBerlin nám jaksi zapomněl dát zavazadla do letadla, tedy nejenom nám. Vzniká nová fronta :-( . Celé letadlo tak vyplňuje formulář o ztrátě zavazadel. Když se daří, tak se daří. Za tu hodinu něco turecký "gasarbaitři" společně s polskou "ruční silou" nestihli přendat bagáž. Před lety jsem poslouchal od té německé preciznosti, co s příchodem Arabů už dávno není, co bývala. Říkávali mi "Tschechische simulaten bande". S cestou do Ameriky jsem začal říkat (někdy hodně nahlas) "Deutsche amaterische bande". Nikdo se mi nemůže divit, protože ani zaměstnanci AirBerlin na JFK na tom nejsou o mnoho lépe. Než se dostáváme na řadu, dochází jim poslední formulář a musíme počkat, než seženou další. Parodie na dopravu nezná konce!

 

Snažíme se dohnat dovolenou! Domluvené ubytování ve Washingtonu D.C. zkracujeme o noc. Modlíme se, snad stihneme alespoň poslední noční autobus, který mezi městy jede.

 

AirTrain vozící pasažéry z letiště na metro v NYC značené Subway nacházíme brzy. V pozdních nočních hodinách jsme tu jediný běloši. Jako menšina se cítíme poněkud nesví. Přestože si nás nikdo nevšímá. Jízda v metru trvá něco kolem hodiny na Mannhattan odkud nám zaručeně pojede "meziměstský" bus.

 

Vystupujeme z metra pod Medison Square Garden. S Péťou to nic nedělá, ale mně se podlamují kolena. Hlas se mi chvěje. Od mala fandím domácím Rangers. Tady se konají ty památné matche s dalšími týmy severoamerické NHL.

 

Přeprava autobusem mimo zamluvenou hodinu má svůj háček. Nejdříve se snažíme přesvědčit Asiaty, aby nás přepravili, pak společnost Greyhound, kteří mají volno nejdříve ve tři ráno a následně se štěstím dostáváme osoby do jednoho ze strojů flotily MegaBusu, který se zpožděním vyjíždí kousek po půlnoci. Všechny dvousedadla jsou zabrané. Bereme za vděk sezením u cizích lidí. Na mne vychází přírodně připálený jinoch, jenž si na mně dělá pohodlí a usíná. Péťa vyfasovala náruživou telefonistku.

 

Noční ticho jen občas vyruší rány od kráterů na vytlučené nekvalitní vozovce. Ačkoliv se leknu, mého černošského přítele to ze snů nevyrušuje a dál si ze mě dělá povlečení, takže z mnou nechtěného náruživého objetí "Black&white" nás definitivně odtrhne až konečná stanice v hlavním městě světa.

 

WASHINGTON D.C.

 

Za svítání procházíme maloměstskou zástavbou až k zamluvenému ubytování. Vypadá to tu jako u Lambertů z "Krok za krokem". Hezké čisté ubytování s malým, ale prostorným přízemím. Tam se nacházela obývák, jídelna i kuchyň.

 

Po krátkém odpočinku startujeme procházku po Washingtonu. Střelka kompasu nám ukazuje lehce vedle. Vy, co čtete tohle psaní, už tušíte, nám to dochází později. Ano, zabloudili jsme v Americe. Ve městě, kde všechny ulice jsou značeny Street nebo Avenue v pravoúhlém systému a doplněna o jim přiřazená čísla.

 

Než docházíme ušlapaní k budově Kapitolu, vidíme z dálky střechu vodárny, jež je vlastně knihovnou. Přestože nemáme předem zamluvený lístek, zkoušíme do politického centra spojených státu vstoupit. Přísné kontroly nás nutí sníst, vypít a vyhodit svačinu. Nicméně do budovy se dostáváme. Stojíme krátkou frontu na registraci a na sluchátka, ve kterých uslyšíme našeho průvodce. Ten náš je mladý, průbojný a často se na něco ptá. Jen nevím na co? Jako tradičně, jeho otázky přesahovali mé lingvistické schopnosti!

 

Tajnou chodbou pod silnicí se dostáváme do knihovny. Zvláštní zkratka. Kapitolem začíná změť zajímavostí, které politické město nabízí. Deset kilometrů dlouhý National Mall máme právě před sebou. Na jeho konci na nás čeká čtyři metry vysoký sedící Abraham Lincoln.

 

Čas máme natolik dobrý, že měníme plán A na plán B. Návštěvujeme Air&Space Muzeum. S úžasem koukáme, v čem dokázali američtí astronauti přistát na měsíci při misi Apollo 11. Nalezneme například i červené letadlo Lockheed Vega, s kterým Amelia Earhartová přeletěla atlantický oceán. Fascinováni jsme bratry Wrightovými. Průkopníky letectví. Perfektní jsou interaktivních výstavky.

 

Jestliže nás něco ve Washingtonu zklamalo, tak to byl výhled na ten státní byt, kam se nastěhoval po černošské rodině miliardář Trump. Malá budova v zahradním parku působí skoro nevýrazně. Před plotem je navíc velký shluk lidí, kterými se musíme prodrat.

 

"Já jdu přes to zábradlí, ať tam nemám všechny ty lidi." Říkám odhodlaně! Chudá policejní hlídka dav rozhání. I v Americe v policejních složkách chybějí peníze! Blíží se k nám dva policajti a mají jen jedno kolo. Mimo nás policejní divadlo z povzdálí kontrolují odstřelovači.

 

Něco se chystá… Všude jsou připraveny rozkládací židličky. V metru potkáváme studenty s čtvercovými čepicemi! Bude slavnostní předávání diplomů! My jdeme pěšky kolem Wahingtonova monumentu, který se stavěl nadvakrát, což poznáte ve výšce cca 30m, kde bijí do očí novější cihly. Teď momentálně je monument v rekonstrukci, ale když je otevřen, dá se jím vystoupat nahoru. Bude tam určitě parádní výhled, protože Washingtonův monument je nejvyšší bod ve městě.

 

Kolem vzpomínky na veterány z druhé světové války se dostáváme skrz alejí listnatých stromů až k Lincolnově memoriálu, tam je ta slavná socha sedícího bývalého vůdce. 

 

Nezdá se to, ale toho chození máme opravdu v nohou dost. S vypětím všech sil hledáme místní metro. Ještě jednu ulici, ještě jednu ulici. Nohy nesouhlasí. Dávno přepnuti na nouzový režim. Vysvobozuje nás policista, radí nám, kde najdeme vstup do podzemky. Uf. Ještě 100m, takže vlastně 200m, protože tady si s čísly hlavu nelámou.

 

Ještě naposledy kontrolujeme mobil. Z letiště se nám neozvali. V obchodě  7eleven nakupujeme první nezbytné věci. Bez kartáčku na zuby se na ubytování nevrátíme. A šup do postele.

 

Následující den k objevování dalších zajímavostí raději využíváme metra. Washington D.C. je plný památníků na prolitou americkou krev. Arlingtonský národní hřbitov je tomu zářným příkladem. NE násilí ještě NIKDY NIC nevyřešilo! Důstojné místo posledního odpočinku. Klídek, pěkné prostředí… Jen proč jsou tady ty kontroly? Z vrchu nad Kennedyovými vidíme i Pentagon! Pokud chcete zažít trochu vzrušující akci, přijďte na výměnu stráží u hrobu neznámého vojína.

 

Jedním slovem masakr je památník amerických veteránů: Socha vojáků vztyčujících americkou vlajku na ostrově Iwojima. My máme návštěvu okořeněnou o pamětníky na boje v Tichomoří a další války.

 

Od Iwojimi za nejlínějším zvířetem do ZOO jedeme opět metrem. Cestou se zastavujeme v Mekáči. Mají ho stejný jako u nás, jen toaleta je na kód!

 

Navigační chybou přes "dva národní parky", kolem vojenského objektu a britské ambasády, kde Winston Churchill mává na kolegu Nelsona Mandelu, docházíme do Gergetownu. Gergetown je jedna z nejvýznamnějších univerzit v USA a právě mají po promoci. Návštěva univerzitních prostor je vlastně pomyslnou tečkou za tím naším Washingtonským příběhem. Následující ráno směřujeme o kus dále v našem putování…

 

Po báglech z Německa ani vidu ani slechu. Jsme čtvrtý den ve stejném spodním prádle. Už nemáme kam obrazně otáčet :-D. Od AirBerlin dostáváme optimistickou odpověď: Vaší žádost na reklamaci budeme řešit nejdříve za 5 dní! Dříve nás neotravujte! WTF? Na letišti JFK v New Yorku neberou telefony!

 

ANNAPOLIS

 

Annapolis je malé město významné přístavem a námořní akademií. Navštěvujeme obojí. V akademii právě vrcholí "přijímání nováčků". Mládenci a slečny se snaží dostat námořnickou čepici na vrchol jakéhosi obelisku. Po úspěšném dosažení následuje koupání v kašně.

 

Trochu roztomilé působí ozbrojená stráž. Ze zdvořilostní konverzace vyplynula otázka na českou zemi a náš rodný jazyk. "Jo aha, vy máte nějaký vlastní jazyk?" Nedivím se sympaťákům v uniformě. My také neznáme všech 51 států, které se v jejich zemi nachází. 

 

Pamatujete na film "Kořeny"? Hlavní hrdina Kunta Kinte vypráví svůj příběh dětem v přístavu. Velkou parádou je tamní "State house". Doceňujeme interiéry budovy až mnohem později.

 

Den pátý. AirBerlin stále neotevřel náš email, ani se nepodíval do příletové haly v jednom z námi navštívených letišť.

 

Z námořního Annapolisu odjíždíme trochu ve spěchu. Blížící se vojenská přehlídka uzavírající veškeré komunikace vedoucí dovnitř i ven. Odváží nás příměstský autobus ke stanici vlaku vedoucí do nepoměrně většího Baltimoru, jenž leží v takovém trojúhelníku měst Washingtonem, Annapolisem a právě Baltimorem.

 

Z dálí slyšíme zvuky policejních sirén… Předzvěst města zločinu!

 

BALTIMORE

 

Představu o místě, kam jedeme, si začínáme dělat již ve vlaku. Množství hlídek strážců veřejného pořádku stojících u každé zastávky. Vysmátí a zhulení gentlemani ebenové pleti kolem nás. Sdílenou dopravou se obecně dopravuje v Americe jen chudší obyvatelstvo. K stavovské cti nízkonákladových spolucestovatelů zjevně nejedeme na stejné vlně.

 

Baltimore je jediné místo v USA, kde (ne)potkáte bělocha. Vyjma historické otrokářské fregaty USS Constellation, jež kotví mezi ostatními válečnými loďmi ve vnitřním přístavu. Ještě větším zážitkem je však návštěva ponorky US Submarine Torsk. Prostory jsou stísněné až běda.

 

Na promenádě stojí obchod Bubba Gump. Soukám ze sebe hlášky z filmu jako na běžícím pásu! "Utíkej Forreste, utíkej!“ "Život je jako krabička bonboniéry, nikdy nevíš, jakou čokoládu právě otevřeš." Ano, mám ten film rád a podle ČSFD nejsem sám.

 

Přístavní molo v Baltimoru je jedno velké divadlo, stačí si jen tak sednout a dívat se. Takový otevřený živý muzikál. Tanec, hudba, zpěv… Ubytováni jsme v černošské čtvrti. Vybydlené domy, podivné existence na ulicích. Neohlížej se a pojď! Myslíš, že mají u sebe pistoli?

 

Navštivte Mt. Vernon, je to hezké místo, čistý park. Využíváme možnost navštívit Washingtonův památník. Prý druhý nejkrásnější výhled na Baltimore ve městě, dočítáme se v průvodci. Po 227 schodech světe div se, čtyři okna! No nechali jsme se napálit, jak vaše bystré oko jistě poznalo.

 

Další zajímavostí města měla být malá Itálie. Některé ulice jsou nazdobené. Restaurace nezapřou původ majitelů, jen jsme možná čekali trochu více. Pravda, je dopoledne a tady to ještě spí jako v pravé Itálii.

 

ATLANTIC CITY

 

Las Vegas východu. Mělo to být město hříchu, ale nacházíme jen město duchů. Mimo pár důchodců hrajících bingo tu nikdo není. Pravda v noci místo ožívá, bohužel především díky podivným existencím. Naše obavy se zvyšují, když nacházíme prostřelené závěsy v ubytování.

 

Rána se dožíváme, vstáváme do špatného počasí, prší, fouká silný vítr. No paráda, máme každý asi 2 trička. Z toho ty druhá vypraná jsou ještě vlhká. Americká snídaně nám moc nejede. Nejvíce oceňujeme vafle s javorovým sirupem. US marmelády jsou EE.

 

Seznamujeme se sympatickým postarším německým párem. Jejich cesta napříč Amerikou je inspirující. Společnost nám dělají při těch zaručeně správných nákupech v outletech. Radí, kde si vyzvednout slevy atd… Pro jistotu si raději kupujeme nepromokavé bundy, které jsou nám později k ničemu, protože rázem vysvitlo slunce. Výškové budovy jsou ovšem stále ještě zahaleny v mlze.

 

Také se nám odpoledne konečně ozývají z JFK letiště. Asi uklízeli. Našli telefon, nejen náš, ale hlavně ten jejich na stole. Zavazadla jsou na letišti. Posílají je do Washingtonu. Bezva, my už tam dávno nejsme! Hlavně, že jejich úředník má vyplněný formulář, škoda, že ho neumí i číst!

 

Plážová promenáda je fajn. Péťa hned zkouší vlny. V botách a ponožkách! 

 

FILADELFIE 

…ROCKYHO MĚSTO

 

Příjezd do Filadelfie je zážitek. Pozorujeme ze špinavého okna autobusu lanový most a velký přístav. První co vidíme už na vlastních nohou je čínské město. Ve Phillys máme štěstí na sváteční atmosféru. Cestou pěšky míjíme Declaration House, kde bydlel strůjce a budoucí prezident Thomas Jefferson, než dojdeme k hlavnímu taháku většiny turistů Independence Hall.

 

Jsme na správném místě. V okolí pobíhají průvodci oděni do dobových kostýmů. Frmol lidí toužící vidět špetku načančané historie. I my toužíme! Zamlouváme si lístky na odpolední prohlídku.

 

Ve Phillys se nám daří koupit jednodenní lístek turistického (Phlash) busu na dva dny za 4Dol. Nechtěli jsme podvádět, ale když už nám cvakli jiný den, tak proč to nevyužít že?

 

Tajemně až hororově působí vězení pyšnící se vězněm Al Caponem. Jeho cela měla na svou dobu nebývalou vybavenost. Ostatní cely působili natolik strašidelně, že jsem byl vlastně rád, že už jdeme pryč. Dojem dokresloval celkový neudržovaný stav budov.

 

V metropoli můžete zajít na ty nejznámější sporty, přesto jeden nade všechny vyčnívá. Box! Sylvester Stallone zasadil před 41 lety postavu chudého italského boxera Rockyho do místních kulis. Z filmu se stal trhák. Během krátké chvíle vybíhám na schody u muzea umění. Péťa nevěří, kolik mi zbývá ještě elánu. Co bych pro internet neudělal. To bude jistě lajkový rekord. Navíc si výběh za zvuku filmové hudby, jež mi hlučí v uších, docela užívám.

 

To fronta u bronzové sochy je trochu otravná, ale na každého dojde. I na můj epesní a pompézní snímek.

 

V downtownu stojí velká radnice. Do oken kyne socha bývalého starosty. U nás by výrostci soše ukopli minimálně hlavu nebo jiný úd těla. Tady "jen" nalepily na temeno strnulému politikovi žvýkačku.

 

A zase ty fronty, a zase ty kontroly! Prohlídka Independence Hall není až tak zajímavá. Snad jen průvodce, strážce národního parku, stojí za zmínku. Ve slušivém obleku podobném tomu z pohádky o méďovi Béďovi budí respekt. Tedy do doby než promluví a Péťa mi jeho řeč přeloží!

 

U zvonu svobody chytáme indický a čínský autobus. Ten puch, ten odér… Deodorant přátelé, ani mouchy za Vámi už nechtějí létat. Zvláště Číňani jsou poctivý v dokumentaci. Očekávám, že příští rok kopie bude stát u Šanghaje.

 

Filadelfská MHD… SEPTA, které neřeknu jinak než něžně "septik" odváží naše pozadí k ubytování. Zase bydlím jako u "Lambertů", ale jen trochu méně nazdobené bývání.

 

Aktuální pořad "Češi ve světě", zažíváme na živo následující ráno. Z postele nás vyprudí a vypudí moravský Petr, bydlící v jiném pokoji. Někteří platící obyvatelé ještě spí ty "vo.. " jeden! Bych mu chtěl tímto vzkázat. Časně ráno proto jedeme na Demo Day automobilového muzea pana Simeoneho. Jsme tu brzy. Asi o hodinu! S blížícím se muzeem míjíme informační cedule s nápisy. Mužská oblast. Žádné shopping centra. Atd…

 

Když nenápadnými posunky naznačuji obsluze, že již jsem zde, zda otevřou, ukáže mi zaměstnanec, že za 5 minut. Ok. Dřepíme s Péťou dál a nakonec se dočkáme. Z automobilového muzea jsem uchvácen. Pochopitelně. Více o návštěvě automobilovém muzeu píši zde…

Vracíme se zpět do centra. Oproti předchozímu dni značně přibilo návštěvníků u zvonu svobody i parku kolem Independence Hall. Zkoušíme trik se špatně proštípnutými lístky a tak nás společnost "PHLASH čti pleš" vozí druhý den na "včerejší" lístky.

 

Přestože jsem fanoušek New Yorských "Blueshirts", neodolám a dávám si k obědu jídlo Filadelfských "Letců". V restauracích a barech je tradičně narváno. Oprsklý Čech, ale dokáže zabrat i prominentní místo na venkovní zahrádce ;-).

 

Během zbytku odpoledne ještě navštěvuje Irský památník na hladomor, vyhlídku od ZOO na downtown, který nestojí za vynaložené úsilí a promenádu Penn’s, kde bývá konečná autobusu s výhledem na opravovanou plachetnici. Večer trávíme v autobuse do New York City!

 

NEW YORK

 

Večerní Brooklyn plný židů nenahání strach podobně jako černošská geta. Lokalitu ubytování nacházíme překvapivě snadno, ale jak se dostaneme uvnitř? Paní domu nám nebere telefon. Vzkaz taky žádný nedala! Tma tmoucí, že kolemdoucím jsou vidět pouze bělma očí. Co budeme dělat? Než se rozkoukáme, promluví na nás trochu "ředěná" černoška. Vede nás chodbou, kde leží spící bezdomovec. Jsme na místě. Z poza dveří štěká věčně rozzuřené zvíře. Pes pouliční rasy. Nemusíte se bát, nekouše!

 

Pokoj je na první pohled útulný, na ten druhý nám nestačí sil.

 

Když ráno odcházíme, mladá paní po pařbě ještě spí. Čokl naštěstí také. Svou potřebu vykonal na podlahu, takže máme trochu slalomu, trochu přeskakované. Sportovní výkon zvládáme s bez nášlapu!

 

Nejprve se dopravujeme k Brooklynskému mostu. Výborný architektonický počin zahalený mnoha tajemstvími a pochybnostmi. Například o stabilitě mostu. Po události 30. května 1884, kdy bylo ušlapáno 12 lidí, byly tyto pochybnosti vyvráceny. Péťa by ráda posnídala. Příznačně říká: "Já mám hlad!" Namísto pozorování šrumu, hledáme obchod s potravinami. Následně se vracíme a snídáme pod Brooklynským mostem, což je o dost větší zážitek.

 

New York City respektive Manhattan objevujeme po určitých úsecích. Peníze nikdy nespí! Z Brooklynského mostu bereme směr na největší burzu světa. Na Wall Street. Lokalita Wall St. Byla velmi poznamenaná teroristickým útokem v roce 2001. Skoro bych nevěřil, že už je to tolik let. Kolem památníku 9/11, jež zbyl po ikonických dvojčatech, mrazí člověku na těle. Památník, důstojně provedené místo posledního spočinutí bezejmenných nešťastníků zavražděných z politických důvodů. Hrdinské činy záchranářů… Hasičů, zdravotníků, policistů.

 

 

Pod památníkem naleznete neskromné muzeum a nákupní centrum. Opodál stojí kostel Sv. Pavla, kam se většina přeživších po útoku schovávala.

 

Levný a zajímavý zážitek je Ferry na Staten Island. Cesta trajektem je zdarma! Bohužel je nacpaný k prasknutí turisty. Rychle si urvat jedno z hezkých míst, protože tady odtud může být záběr na Sochu Svobody a Manhattan jedinečný. A je to tak!

 

Večer si jedeme konečně na letiště JFK pro naše zavazadla. Cestou se seznamujeme s československým párem, který měl obdobné zážitky s AirBerlin jako my. Na letišti panuje "bordel". Při zmínce o zavazadlech nás odkazují na hromadu v příletové hale. Nikdo se o nás nestará, nikdo se o nás nezajímá. Nechtějí ani podepsat nějaký předávací papír! Bere batohy, kramle a celého tohohle ansámblu máme dost! 

 

Následující den vstáváme do promočeného počasí. Mnohem horší však je, že moji Péťu chytá horečka. Přímo nákupní horečka. Vyrážíme k Macy’s, jednomu z největších obchodních domů severní polokoule. My už viděli jinačí nákupáky, takže se tváříme odměřeně, ale co s tou Péti nákupní horečkou. No jdeme do Old Navy, tam se Péťe minule líbilo.

 

Já si jdu po svých, bo to nechci vidět, zatímco se mi Péťa ztrácí mezi regály. Zasahuji, až když venku přestává pršet! To se přesouváme na proslulé Times Square, jediné místo, kde reklama neruší. Dokonce i nahatého kovboje v upnutých spoďárech potkáváme. Více nás zaujali podivné sedáky. Jdeme si hrát na točící se bábu. "Dělej, makej, to se nepřevrhne!" "A teď ty, když si tak chytrej!"

 

Mezi obchody mohu doporučit především ten Disneyho, jež Vás vrátí do dětství. Momentálně frčí Auta 3, ale i Sněhurka a Popelka si přijdou na své.

 

K obědu si dáváme Burgry u Five Guy’s, které se nedají skoro jíst jak jsou velké. V italské čtvrti ochutnáváme vietnamskou specialitu ve francouzské bagetě (Bánh Mi Saigon). Pálí jako čert!

 

Večer odpadám u naší špinavé černošky s hrozným psem. Necítím nohy! Péťa zůstala po nákupní horečce rýma, necítí proto mé nohy také!

 

Úterní ráno máme vpravdě americkou snídani. Plníme si ústa, krky a potrubí kobližkami Donuts u Chrysler Building. Automobilka dostávala v třicátých letech od ostatních výrobců nafrak v prodejích, proto alespoň jejím sídlem předčila konkurenty.

 

Před mnoha lety si New Yorští radní říkali, zda může být veřejné cestování ještě romantické. Jako za dob, kdy Evropou křižovali těžké parní lokomotivy. Povedlo se! Tady na hlavním nádraží to tak skutečně je i s moderními vlaky. Žasneme nad provedením i nápady, jež veřejnou budovu dávají na jinou kolej.

 

Den pokračujeme "po stopách sexu ve městě". Nacházíme městskou knihovnu, tu, kde se měla vdávat seriálová hrdinka Carrie Bratcheová za "pana Božského". Za knihovnou využíváme Bryant Park ke svačině. I my se musíme posílit před dalším putováním. Třeba do katedrály Sv. Patrika, na 5th Avenue či do Rockefellerova centra. Rockefellerovo centrum je město ve městě. Zatímco na povrchu zemském prší, my prozkoumáváme podzemí komplexu budov miliardářské rodiny. Jeden by se zde ztratil.

 

Mám hlad! Už to nevydržím. V průvodci čtu o tipu na Hot Dogy Gray’s Papaya. Volání břicha je silnější než vůle odříkání jídla. Péťa je aktuálně ve svém živlu. Právě je na nákupech. Přeju jí to. Je přeci v New Yorku ráji módy. Momentálně si vybírá mezi dvěma kabelkami. Obě jsou stejné ;-) !!! Po nějaké době později jsem se skutečně dočkal. Dávám si uzeninu v housce a k tomu vyprošťovákový koktejl.

 

Zpět "po stopách sexu ve městě" hlásíme! Tentokrát dojíždíme k vchodovým dveřím seriálové hrdinky. Frontu mužů z příběhů vystřídali dámy, děvčata a ženy, které zbožňovali a hltali každý díl.

 

Zajímavé místa k návštěvě jsou industriální Chelsea Market, vytvořený v rekonstruované hale původní továrny. Doporučuji k návštěvě rychlého občerstvení. Nebo Park High Line vytvořený na kolejích bývalé nadzemky. Zeleň mezi mrakodrapy.

 

Následující den ráno vstáváme nezvykle brzy. Přemisťujeme se k prostorům trajektů k soše Svobody. Úspěšně procházíme všechny bezpečnostní prověrky. Jako čistí turisti bez žádných rozbušek na těle ovšem stejně nesmíme vstoupit na loď. Jsme tu prostě brzy. Trhač lístků černý jako impregnovaná kožená bota znající dokonce českého brankáře Petra Čecha hrajícího britskou kopanou v Americe zvanou soccer. Nám ukazuje čas ne příjezdu, ale odjezdu lodi. Zmetek pekelná. Jdeme se projít, okounět a tak. V okolí je bronzová socha býka symbolizující sílu a moc peněz z Wall Street.

 

Od rána mě trápí špatné nastavení foťáku. Čím to safra je. Lepší se počasí a fotky stále nijaké. Ranní inverzi postupně nahrazuje modrá obloha. I na tu loď se nakonec dostáváme. My máme pocit, že na poslední chvíli…

 

Liberty Island je moc pěkné místo. Díky Pétě máme zamluvené lístky nejen na podstavec, ale i do útrob francouzské paní. Do hlavy vede jednosměrná cesta. Ve stísněném prostoru se mi dělá nevolno. Hlavně se nekoukat dolů. A pak ten pocit, kdy vcházím do hlavy Lady Liberty… A víte co má v hlavě? Nic! Je úplně dutá! A přitom působí tak moudře. Ven ze sochy se dostáváme zadním otvorem, abychom si prošli ostrov kolem dokola a nalodili se na další trajekt.

 

Společně s Liberty Island se jezdí i na Ellis Island, který leží opodál a sloužil jako karanténa pro nově příchozí imigranty. Vzpomínáte na film Hitch? Naše předky jsme v muzeu nenašli. Zkusili jsme také využít interaktivní imigraci! Američané si vzali něco z rad indiánských náčelníků, kteří jak praví legenda, podcenili imigrační politiku. 

 

Je krásně. Nebe bez mráčku. Péťa má skvělí nápad vyrazit do Central Parku na kola. Zaplacené je máme ostatně už domova. Půjčovna sídlí nedaleko "zelených plic". Jediným problémem chytrého nápadu byla zákazová značka. Ano, chápete už správně. Do Central parku se s koly nesmí. Park objíždíme kolem do kola. Další limitací jsou běžecké závody konající se v den našeho cyklistického výletu.

 

V parku se nachází mimo jiné i památka na hudebníka Johna Lennona, který zde kousek od svého domu byl zastřelen. My Strawberry field na poprvé nenacházíme. Další cíle: zámeček Belveder a vodní plochu Jacquelin Kennedyové-Onasisové už ano.

 

První červnové ráno máme v pravdě americké. Challenge začíná! Budíček cinká před slepicemi! Přesouváme se ospalím městem na Times Square, kde od mouřenína kupujeme NY Pass za 109Dol./os. Máme za to neomezený vstup do všech muzeí, vyhlídek a Big Bus dopravu.

 

Začínáme za svítání na Top of the Rock, na vrcholu Rockefellerova centra. Úžasný zážitek být tam skoro sami bez davů turistů s možností fotit za pěkného ranního měkkého světla. Jeden z největších zážitků, které současný New York nabízí. Překonává jej snad jen pouze vnitřek ikonické Sochy Svobody, jež jsme navštívili předešlý den.

 

K dopravě využíváme uhrazený  Big Bus. Buďme upřímný, bylo skoro rychlejší jít pěšky, protože tyhle výletní autobusy takřka nejezdí, dojíždíme k letadlové lodi Intrepid. Intrepid je pro milovníky vojenské techniky něco jako obrovské "kinder vajíčko". Sladké na povrchu s překvapením uvnitř! Mimo hlavní atrakce se tu najde i nadzvukové dopravní letadlo Concorde nebo raketoplán prototyp vesmírné lodi Enterprise a mnoho k tématice námořního letectví.

 

Sedáme znovu do Big Busu. Ten nás odváží k Medison Square Garden, kde bude prohlídka tamních interiérů, kam chodí fanoušci "Blueshirts", jak se přezdívá New York Rangers. Samotná prohlídka trvá 75min. Provádí nás čínský hermafrodit, jenž chtěl být nebo v minulém životě byl roztleskávačkou. Pozor na něj! Dozvídáme se něco málo o aréně, která je v pořadí třetí multifunkční halou na tomto místě. Mimo hokejové NHL, basketbalové NBA a WNBA se zde konají i koncerty a zápasy v boxu.

 

Jsem smutný! Prohlídka nesplňuje mé očekávání! Pro mě nejzajímavější místa jsme spíše prolétli. Oproti prohlídce na stadionu San Siro v Miláně, je má MSG o 100% horší fanouškovskou prohlídku. Myslím, že by se tu měli od Italů Američané učit. 

 

Muzeum 9/11 je jeden velký památník na zesnulé po teroristických útocích v roce 2001. O památku se starají pozůstalí. Muzeum naleznete stejně jako my v suterénu původního World Trade Center.

 

Než půjdeme na noční vyhlídku z Empire State Building, rozhodujeme se ještě využít NY Passu do maxima a uplatňujeme jej na loď, která nás proveze kolem Sochy Svobody. Zažíváme západ slunce nad hladinou vody. Impozantní pohledy!

 

Empire State Building byl podobně jako Chrysler Building postaven ve 30. letech minulého století v období ekonomické krize. Podobně jako "Chrysler" je ve vnitř úžasný. Člověk se musí obrnit trpělivostí. Na noční výhledy čeká poměrně dost lidí. Terase otevřená veřejnosti se nachází v 92. patře. Původní výtahy končí v 86. podlaží. Nové výtahy nezvládají nápor čekatelů. Raději posledních 6 poschodí jdeme po svých.

 

 

Ze všeho nejvíce pod námi svítí Times Square, kam ještě večer půjdeme. S Péťou se špičkujeme, kdo pozná jakou budovu. Nejsme sami. Pokud máte strach z výšek jako já, nedívejte se dolů pod nohy jako já. Neprozřetelně jsem se podíval a neměl jsem daleko k urychlené defekaci.

 

Čas na spánek. Dojíždíme do naší černošské čtvrti, přešlapujeme ležící zhulenou černošku, pozor nešlápnout a nevzbudit věčně nasr...ho psa a rychle na kutě.

 

Ráno po nabitém dni plných zážitků vstáváme později. Již v klidu navštěvujeme budhistický chrám u Manhattanského mostu, znovu zavítáme do Central Parku, ale tentokráte už bez zapovězených bicyklů. Dakota House i Strawberry field v New Yorské "stromovce" skutečně jsou. U památného místa na "ex-brouka" Johna Lennona hraje pouliční hudebník jeho písně.

 

Aby nám tu výpravu na Nový svět trochu osladil i Sv. Petr, tak schytáváme slejvák mezi Metropolitním a Guggenheimovým muzeem.

 

Jestli je něco, co jsme doposud v Americe nezažili? Co třeba zábavní park? New York má svůj na Coney Island. Dojíždíme metrem/nadzemkou. Konečná stanice vystupovat. Flákáme se po pláži. Je to tu takový venkov. Policajti na koních zajíždějí do McDrive. Péťa bez strachu o život nastupuje do pekelného vozíku ve stanici Cyclone! Já bych na tu horskou dráhu nevlezl!

 

Než se nadějeme, je tu odjezdový den. Máme méně napilno. V podstatě se vozíme autobusy po povrchu, abychom nemuseli tahat na zádech ty těžké krosny, které nám po většinu časy leželi v Americe na letišti. Jednou linkou dojíždíme do Bronxu a k jedné z největších katedrál, jež však nikdy nebyla dostavěna.

 

S napětím čekáme na AirBerlin… Přiletí, nepřiletí, honí se nám hlavami! 

 

DÜSSELDORF

 

Po úmorném letu utahaní přistáváme opět Düsseldorfu. Tentokráte bez stresu, jak se odtud dostaneme. Máme dostatek času i k návštěvě města. Kupujeme si lístky na vlak. V centru si procházíme nákupní třídu Kö a promenádu kolem řeky Rýn. Tam je zrovna šrumec lidí při právě probíhajících slavnostech.

 

FOTO

- Washington D.C., Annapolis, Baltimore, Atlantic City, Filadelfie a New York (Jan Havlát)