CESTA DO NITRA SLZY V INDICKÉM OCEÁNU
 
20.-27.01.2018
Přílet na kolombské letiště byl nemalý kulturní šok. Podle veřejných toalet poznávám, jestli se mi v dané zemi bude líbit. Honzíku, tohle nedáš říkám si po návštěvě té první. Místní prodejci v duty free shopu nás lákají na nové pračky, ledničky a sporáky. My, nechápeme, místní ovšem kupují.
 
Samotná imigrační kontrola trvá nezbytně dlouhou dobu. Nikdo se nedostane bez razítka na ostrov ani ven.
 
Oproti filipínské Manille, kterou jsme navštívili v roce 2015, je 700tisícové srílancké Kolombo malá vesnice. My bližší poznání zatím neplánujeme, ale později před odjezdem jsme město skutečně stihli navštívit. Slušně a rychle nacházíme vlakové nádraží, které leží od autobusového nedaleko.  Už teď vím, že pokud mi Sri Lanka neuvízne v srdci, tak prach a smog na plicích své místo už mají.
 
Cesta vlakem celkem rychle ubíhala na místní poměry. Putujeme kolem rýžových polí, chatrčí potoků… Kolem 14:30 dojíždíme do Rambutany. Namísto plánovaného autobusu bereme za vděk Tuktuk. Tuktuk je tříkolé otevřené vozítko s motocyklovým ústrojím a maximální rychlostí kolem 45km/h, kterou však řidiči dokáží hravě překročit. Vpředu řidič, vzadu pasažéři s nákladem. Cena za dopravu je různá. Dle dohody a délky smlouvání. 
 
V osadě Piniwalla, kde máme zamluvené první ubytování, se nachází vyhlášený sloní sirotčinec. Není divu, když v uličce potkávám rozběhlého slona. Kliďte se! Dav ustupuje! Je to pěkný macek. Jedna rána chobotem a Němci by popadali jako kuželky v bowlingu. Já couvám podél stánku s klobouky. Ty by mě před slonem nezachránili, ale mám ústupovou cestu, kde mě dav neušlape.
 
Po zážitcích se slony plánujeme vyrazit vlakem do horského městečka Kandy. Vlaky nejezdí, volíme náhradní dopravu. Autobusovou. Daří se nám nastoupit hned do druhého dobytčáku, starého autobusu indické značky Tata. Výběrčí jízdenek nás usazuje, přestože bychom raději postáli.  Byli jsme přehlasování. (Neměli jsme volební hlas ani právo veta). Bylo pro mě velmi nepříjemné sedět vedle pána, jenž si čistil plíce do otevřeného okénka autobusu. S pravidelností jedné minuty vždy natáhl hleny až do krční dutiny s patřičným zvukovým doprovodem a pak plivnul na nic netušící chodce. Dokonce jsem mu už chtěl něco říct, k tomu jeho chování, ale protože jsem srab, nechal jsem si to pro sebe. Náš vrcholící konflikt zažehnul až jeho včasný odchod z autobusu.
 
V Kandy vystupujeme někde poblíž smeťáku či čehosi. Strašně to tam smrdí a to tak až to ve mně vyvolává pocit zvracení. Pryč odsud! Zastavujeme Tuktuk. Dohadujeme se na ceně. Následně se nás řidič ptá, kde to vlastně je, to kam jedeme! Škoda jim cpát ty peníze až pod nos lumpům! Chovají se jak pražský taxikáři. Nakonec volá na naše ubytování. Do našeho dnešního a zítřejšího noclehu nachází cestu překvapivě dobře. Spíš se divíme, co všechno je pojízdná boudička na třech kolech schopná vyjet. Však ten sklon je tu k "hotelu" snad 45°.
 
V okolí kandského jezera žije velké množství ptactva, které kadí trus všude, kde můžou. Já: "Bojíš se?" Péťa: "Čeho?" Já: "Že tě posere pták!" Péťa: "Jo" Aby ne, také jsem se bál. Ten pocit jako z Hitchcockově hororu "Ptáci" tady s temnou oblohou a černými kormorány… Nenahraditelný.
 
K večeři si vybíráme restauraci na hlavní třídě. Personál byl neskutečně pomalý, takový Srí Lancký standard. Než přinesli jídlo mě, uběhl zápas v kriketu. Pétě donesli její objednanou potravu až po sestřihu anglické fotbalové Premier League. Podobně to bylo s placením. K dobru, ale můžu říct, že kuře na sladkokyselý způsob byl nevšední gurmánský zážitek.
 
Zkusit se má skoro všechno, tak se dostáváme i do specializovaného oddělení alkoholu v sámošce, kam se dostáváme s prodavačkou. Procházíme úzkou chodbou po schodech někam k logistickým rampám. Tam za zamřížovaným okénkem prodávají chlapíci alkohol ve velkém. Hlavní odběratelé: Taktukáři s hubou plnou od betelu (lehká žvýkací droga). Paráda! Ve frontě jsou i tři české skupinky. My a ti další.
 
Následující ráno vstáváme časně. V 9:00 nás vyzvedává totiž najatý řidič osobního vozu. Ještě v Kandy projíždíme přímo skrz maratonským závodem. Teď kdo má přednost? Běžec nebo auto. Pochopil jsem, že my, protože troubíme běžci uhýbají.
 
Přes hinduistický chrámový komplex v Matale přijíždíme k hoře Pidurangale. Ta se dá rozdělit na dvě etapy. V té první nalézáme obrovského ležícího Buddhu z cihel. Je tam snadný přístup po kamenných schodech. Za to ta druhá etapa je jen pro horolezce, horolezkyně a horolezčata, lezoucí na skály, které jsou příliš špičaté. My v letních sportovních sandálech trpíme. Zdoláváme kámen po kameni až téměř k vytouženému cíli. Pravda úplný vrchol jsme nezdolali, ale výhled na Sygirii (Lví skálu) byl odtamtud stejně báječný. Lví skála je významná díky chrámovému komplexu na jejím vrcholu. Místní skáčou z kamene na kámen jako kamzíci. Jejich sportovní výkon je o to cennější, že výšlap zvládají v žabkách.
 
Zpocení se vracíme k ležícímu Buddhovi, tam vydechujeme a baštíme svačinu. Doufáme, že se nám Buddha nepomstí, protože jsme se s ním nerozdělili, ale zase jsme si po sobě uklidili odpadky, takže jej nepokadí jinak všudypřítomné opice, které by tak lákala vůně po zbytkách.
 
Aby denní výzva kilometrů byla kompletní, stíháme ještě skalního a chrámového komplexu ve městě Dambulla. Tady podceňujeme nákup lístků a odháníme otravné drzé opice.  
 
Znovu v Kandy. Dáváme volno řidiči. Huš, hybaj, běž za rodinou. A pelášíme rovnou ke královskému paláci, který nám pro změnu zavírají před nosem, protože je hodně hodin. V okolí se místní houfně modlí. Pro nás nevídaný úkaz, který sledujeme z uctivé vzdálenosti.
 
V lékárně si kupujeme humorně prášky proti posrání. Pro jistotu magistrovy krom slovního popsání ukazujeme i pantomimu, aby nám nedal něco jiného.
 
Taxikář se nás snaží od rána přemluvit, že by s námi rád setrval déle. Přiznejme si to, byli jsme mu po celou dobu sympatičtí, ale my říkáme rezolutně ne! Zato mu děláme radost, alespoň tím, že se s ním fotíme u největšího ležícího Buddhy jižní Asie v Gampole. On za to bere do továrny na čaj, kde má zprostředkovaný výdělek za naši návštěvu.
 
Dívka v sárí prochází několika místy zastaralé leč funkční techniky. Vysvětluje koloběh čajových lístků v přírodě až do našich úst. Nezapomene zdůraznit, že jen a pouze na Sri Lance naleznete ten dobrý čaj, zatímco do okolního světa vyváží jen "bordel". Za prohlídku se nic neplatí, ale po skončení ukázky se musí koupit nějaký suvenýr.
 
Skrz zalesněné kopce projíždíme nádhernou krajinou, kolem vodopádů Ramboda a zeleně. Jestli je na Sri Lance něco opravdu pěkného, tak je to zatím nezničená příroda. Pralesy se postupem času mění v čajové plantáže. Přiznám se, trochu závidím "kámošovi" ruce na volantu. Klikatící vozovku skrz střed ostrova bych si rád sám vyzkoušel. Nedostává se mi však odvahy zeptat se a poškádlit jeho maličké Suzuki.  
 
V historické vesnici Nuwara Eliya, kde se zastavil viktoriánský čas, jsme svědky bizarní situace honák krav a jeho svěřenkyně zastavují dopravu. Srí Lančani mají na všechno čas a žádný z nich neumře na stres. Ačkoliv normálně neustále troubí, stračeny si nechtějí rozezlít a tak v poklidu čekají či je pomalu objíždějí.
 
Jízda na Sri Lance má celkem jednoduchá pravidla. Máš překážku = troubíš = jedeš. Pokud je na silnici plná čára troubíš jednou. Pokud je na silnici dvojitá plná čára, troubíš dvakrát. Pokud jede někdo proti tobě, tak počká. Uvádí se pouze cca 14 dopravních nehod na ostrově na den. Myslím, že to je dost podceněné číslo.
 
Řidiče opouštíme u vlakového nádraží v Nanu Oye. Platíme dvojnásobnou cenu za "bílý" lístek. Ten nám umožnuje stát v "luxusní" třídě plné cizinců. Turistickými průvodci vyhlášený tip bereme jako krok vedle. Místní pomocníci zařizují svým plátcům místa na sezení. Ostatní cizinci jsou navíc hrubý a strkají se. Když už si konečně nacházíme nějaké místo, začíná chodit prodavač vody, sušenek a jiného občerstvení. K dokonalosti situace chybí jen prodavač bot a zkažených vajec. Z vyhlášených výhledů navíc není nic vidět, protože okolní krajina se skrývá do nízkých mraků.
 
V Elle stopujeme jakýkoliv stroj dál od železniční stanice. Máme štěstí. Zastavuje nám slepý Tuktukář žvýkající betel. U vlakového nádraží jsme bez šance. Tady se čeká na vlastní ovečky.
 
Ubytování máme v malé chaloupce přilepené na skále. Jednalo se o pokoj exlusive s verandou prožranou červotoči a koupelnou. Ubytování je celkem čisté. Náladu mi kazí prohýbající prkna verandy a zástupy mravenců. Na odlehčené šmeken fošny terasy našlapuji velmi obezřetně a pomalu. Mravence řeším citronelou proti komárům. Řešení kupodivu funguje a mravenci si alespoň pro dnešek tvoří novou trasu.
 
V okolí města Ella leží Little Adam’s Peak a Ella Rock. Cíl pro mnoho turistů. My se na tyhle kopce nechystáme, jen je z protějšího výběžku se sklenicí výborného džusu sledujeme. Později už na verandě našeho "hotelu" pokračujeme. Ono v Elle mimo pár skutečných hotelů a restaurací dole ve městě vlastně nic není.
 
Cesta mezi Ellou a jihem ostrova je horor se vším všudy. Znovu svěřuji svůj život řidiči starého indického autobusu Tata. Ten dostal svůj název podle zvuku, jenž vydává. Ratatatata. Zkrácením zbylo pouze Tata. Bus jede, jako kdyby ho na nože brali. V horských úzkých úsecích se nemilosrdně houpe ze strany na stranu. Sjeté bočnice pneumatik mi dávají za pravdu. Ve vracečkách kvílí vzduchové brzdy. Pod námi se mihotají příkré srázy. To jsou ty chvíle na hnědý poplach. Držím se křečovitě mastné tyče a doufám! Doufám, že přežiju! Atmosféru zjemňuje jen Indický Karel Gott, který vyřvává ze všech repráků.
 
Po pěti hodinách strachu přijíždíme do města Matara. Jsem o nějaký ten rok starší. Ubytováváme se v domě na stromě. V hotelu "Four seasons". Vypadá to celé úchvatně. Určitě jedno z našich lepších nocování. Navíc z pralesa to máme kousek do moře. Teplota 25°C, možná více. To je sen! 
 
Na hotelovém dvorku na nás štěká pes Alík, prudím ho, že je naší dnešní večeří. Nebojte, zítra ho znovu potkáváme. Na jídlo jdeme do centra města, kam jedeme večer autobusem. Cena 20RUP, v přepočtu asi 2CZK. Město má hezkou přímořskou promenádu, buddhistický chrám. Dokonce i křesťanský kostel zde nacházíme.
 
Že v bývalé anglické kolonii najdeme člověka, který neumí slovo anglicky? Ano, samozřejmě. Vezl nás v tuktuku! Tak jsme se pozdě v noci dostali do Kekanaduri. To bylo bohužel jinam, než jsme chtěli! Hrozivost průseru jsme tušili daleko dříve, než nastal. Tenhle strejda za řídítky tříkolého monstra se však nedal zastavit!
 
Nacházíme první vážnější mínus ubytování v pralese na stromě. Veverky! Celou noc dělají zvukový bordel. Říkám jim Chip a Dale. Brzy se skamarádíme. Když v pokoji nebydlíme my, bydlí tu oni.
 
Ruch pralesa nám bohatě vynahrazuje snídaně. Tříchodové menu nemůžeme sníst. Je nám to hloupé nechat, ale my už opravdu nemůžeme. K snídani rýže, k obědu rýže, k večeři pro velký úspěch a změnu zase rýže. Tělo si už zvyklo na stravu, takže nepozná rozdíl mezi kari ani chilli.
 
Po snídani shazujeme nabraná kila na půjčených kolech. Po vlaku, tuktuku, autobuse zkoušíme i čtvrtý dopravní prostředek! Bicykl! Samotlačný stroj odpovídá svou technickou dispozicí místním lidem. Plastové šlapky se pode mnou prohýbají.
 
Největší zajímavosti v okolí je překvapivě chrám se sedícím Buddhou. Weherahena Poorwarama Rajamaha Viharaya měří necelých 40m do výšky. Na kolech působíme zajímavě. Pot stéká z čel k zemi. Místní dítka se nám smějí. To vše však za tu námahu stojí! Průvodce u sedícího Buddhy je super! Říká spoustu zajímavostí. Některé i česky!
 
Titul nejlevnější koupelna získává rýžové pole. Babky se tam v parném vedru mydlí, zalévají kýblem. Vlastně přemýšlím, jak a čím si tam čistí zuby? 
 
Dalším místem k zastavení je nejjižnější místo ostrova, maják v Dondře. Péťa byla v minulosti i v útrobách světelného zachránce lodí. Po čas našeho společného výletu byl však zavřený. Škoda.
 
Dondře nacházíme konečně i prvního stojícího Buddhu. Už jsem si myslel, že se mi to nepoštěstí, když jsem domorodce prudil kývavými pohyby hlavy a krku. "Sedící Buddha, ležící Buddha. Stojícího byste neměli?"
 
Když nemůžeš, tak přidej. Hej rup a je po kole! Péťa se mi ztrácí za horizontem. Jsme v tom sám. Váhou tří Srílančanů těžce namáhaná šlapka praskla a upadla do silnice, kde celou zoufalou situaci dokonává právě jedoucí kamion, jenž jí ještě přejíždí! Nedá se nic dělat. Opravuji, co zbylo a zkouším dojet zpět do hotelu na pochroumaném bicyklu. 
 
Zajímavou bodem ve vzpomínce je výběr peněz v bance. Samotný úkon spojuje velké bezpečnostní opatření. Tři podpisy (pani za přepážkou, manažera a ochranky), výslech, další výslech. Dokonce jsem musel při výslechu říct, kde jsem ty peníze vzal. Moje tvrzení, že byly na nočním stolku nebylo bráno na zřetel! Zvláštní, kdysi to v jedné politické kauze prošlo…
 
Po navrácení pochroumaného stroje dobrodružství ještě nemáme dost. Už raději busem dojíždíme na vyhlášenu pláž Talalla beach, kde Péťa spadne v moři do korálů a mě rupne ve vlně selfie tyč. "Honzíku, ty už dneska na nic nešahej! " Komentuji událost v hlavě.
 
Nejdivnější pití na Sri Lance získáváme u stánkařky na silnici. Babka má jistě barmanské škóóóly. Shaker, shaker. A ochutnáváme osvěžující lógr od okurek. Fakt nekecám!
 
Dopoledne se naposledy koupeme ve vlnách a tím se loučíme s mořem na Sri Lance. Dovolené se nám přehoupla do druhé půlky. Autobusovým spojem přejíždíme do centra Matary, vstupujeme do pravidelné linky do Kolomba. Klimatizovaný bus jsme tu zažili jenom jednou, při odjezdu z letiště. To bude něco!
 
Těch původních 6kg každé krosny se nám nějak příliš rozrostlo, takže když stojíme na jednom z hlavních autobusových nádraží Kolomba a přemýšlíme co dál, volíme cestu nejmenšího cestovatelského odporu. Ke Clock Toweru to má být jenom necelých 1.5km. Půjdeme pěšky! Taková procházka v parném lednu s 10kg na zádech má něco do sebe! 1.5km je pocitově aspoň 3km. Nevadí. Hodiny jsme si pořádně ještě ani neprohlédli a Péťa už se domlouvá s tuktukářem. Výhodná nabídka. 1000RUP za 10 památek města. Mě to přijde nadhozené, rád bych stáhnul cenu aspoň na 800RUP, ale to už oba sedíme v tříkolce a veze nás kolem lotosového květu (televizního vysílače) k hinduistickému chrámu. Postupně s námi projíždí Capitol, Victoria Park, World Trade Center, přístav, Náměstí Nezávislosti, nový Singapůr, jenž budují Číňané. Jede nějak divně. Podle mapy to nijak nespojuje! Nedaří se mu nás udat do zahrady s kořením a už vůbec nechceme na proslulé Sri Lancké rubíny, které by měl vidět snad každý turista!
 
Kamen úrazu nastává, když vyžadujeme dva nejznámější chrámy podle průvodce! (Gangaramaya Temple a Seema Malaka). Řidič nás tam zavezl, ale požaduje dalších 500RUP. Překročil původně jim stanovený limit jedné hodiny. Na nás si nepřijdeš hošánku! My jsme z Čech! Nás se snaží pořád někdo oje**t. Platím tedy domluvený obnos 1000RUP a podávám mu ruku na znamení obchod je u konce. Good Bye tuktukáři. Ten čuměl! Když už jsme byli v tahu, ještě se rozkoukával!
 
Potřebujeme už změnu jídelníčku. Volíme KFC, když máme tu možnost. Poté tuktukem přijíždíme na autobusové nádraží, kam jsme původně před týdnem do Kolomba přijeli. Zkoušíme na jedince požadavek s taxametrem. Až třetí řidič nám vyhoví. Po dojetí mu dáváme bez tak o trochu více.
 
Pro procházce tržištěm, nasedáme do express busu k letišti. Naše poslední ubytování leží asi 3km vedle. Jeví se na místní poměry ucházejícím způsobem, ale před půlnocí nám vypínají vodu. Peripetie s vodou začínáme brát s nadhledem. Někdy nám neteče teplá voda, jindy nám pro změnu prostě neteče vůbec! Recepční je i náš řidič na letiště. Jsme rádi, že v nočních hodinách máme dopravu bez problémů. Už se těšíme na odpočinek na korálovém ráji, na Maledivy.
 
Do Prahy přilétáme o týden později za mrazivého počasí. Přestože být na Sri Lance, není vždy jednoduché, přirostla nám k srdci. Možná více než jsme chtěli. Bylo to dobrodružství, o kterém můžeme vyprávět.
 
Samotná imigrační kontrola trvá nezbytně dlouhou dobu. Nikdo se nedostane bez razítka na ostrov ani ven.
 
Oproti filipínské Manile, kterou jsme navštívili v roce 2015, je 700tisícové srílanské Kolombo malá vesnice. My bližší poznání zatím neplánujeme, ale později před odjezdem jsme město skutečně stihli navštívit. Slušně a rychle nacházíme vlakové nádraží, které leží od autobusového nedaleko.  Už teď vím, že pokud mi Sri Lanka neuvízne v srdci, tak prach a smog na plicích své místo už mají.
 
Cesta vlakem celkem rychle ubíhala na místní poměry. Putujeme kolem rýžových polí, chatrčí potoků… Kolem 14:30 dojíždíme do Rambutany. Namísto plánovaného autobusu bereme za vděk Tuktuk. Tuktuk je tříkolé otevřené vozítko s motocyklovým ústrojím a maximální rychlostí kolem 45km/h, kterou však řidiči dokáží hravě překročit. Vpředu řidič, vzadu pasažéři s nákladem. Cena za dopravu je různá. Dle dohody a délky smlouvání. 
 
 
V osadě Piniwalla, kde máme zamluvené první ubytování, se nachází vyhlášený sloní sirotčinec. Není divu, když v uličce potkávám rozběhlého slona. Kliďte se! Dav ustupuje! Je to pěkný macek. Jedna rána chobotem a Němci by popadali jako kuželky v bowlingu. Já couvám podél stánku s klobouky. Ty by mě před slonem nezachránili, ale mám ústupovou cestu, kde mě dav neušlape.
 
 
Po zážitcích se slony plánujeme vyrazit vlakem do horského městečka Kandy. Vlaky nejezdí, volíme náhradní dopravu. Autobusovou. Daří se nám nastoupit hned do druhého dobytčáku, starého autobusu indické značky Tata. Výběrčí jízdenek nás usazuje, přestože bychom raději postáli.  Byli jsme přehlasování. (Neměli jsme volební hlas ani právo veta). Bylo pro mě velmi nepříjemné sedět vedle pána, jenž si čistil plíce do otevřeného okénka autobusu. S pravidelností jedné minuty vždy natáhl hleny až do krční dutiny s patřičným zvukovým doprovodem a pak plivnul na nic netušící chodce. Dokonce jsem mu už chtěl něco říct, k tomu jeho chování, ale protože jsem srab, nechal jsem si to pro sebe. Náš vrcholící konflikt zažehnul až jeho včasný odchod z autobusu.
 
V Kandy vystupujeme někde poblíž smeťáku či čehosi. Strašně to tam smrdí a to tak až to ve mně vyvolává pocit zvracení. Pryč odsud! Zastavujeme Tuktuk. Dohadujeme se na ceně. Následně se nás řidič ptá, kde to vlastně je, to kam jedeme! Škoda jim cpát ty peníze až pod nos lumpům! Chovají se jak pražský taxikáři. Nakonec volá na naše ubytování. Do našeho dnešního a zítřejšího noclehu nachází cestu překvapivě dobře. Spíš se divíme, co všechno je pojízdná boudička na třech kolech schopná vyjet. Však ten sklon je tu k "hotelu" snad 45°.
V okolí kandského jezera žije velké množství ptactva, které kadí trus všude, kde můžou. Já: "Bojíš se?" Péťa: "Čeho?" Já: "Že tě posere pták!" Péťa: "Jo" Aby ne, také jsem se bál. Ten pocit jako z Hitchcockově hororu "Ptáci" tady s temnou oblohou a černými kormorány… Nenahraditelný.
 
K večeři si vybíráme restauraci na hlavní třídě. Personál byl neskutečně pomalý, takový Srí Lancký standard. Než přinesli jídlo mě, uběhl zápas v kriketu. Pétě donesli její objednanou potravu až po sestřihu anglické fotbalové Premier League. Podobně to bylo s placením. K dobru, ale můžu říct, že kuře na sladkokyselý způsob byl nevšední gurmánský zážitek.
Zkusit se má skoro všechno, tak se dostáváme i do specializovaného oddělení alkoholu v sámošce, kam se dostáváme s prodavačkou. Procházíme úzkou chodbou po schodech někam k logistickým rampám. Tam za zamřížovaným okénkem prodávají chlapíci alkohol ve velkém. Hlavní odběratelé: Taktukáři s hubou plnou od betelu (lehká žvýkací droga). Paráda! Ve frontě jsou i tři české skupinky. My a ti další.
 
Následující ráno vstáváme časně. V 9:00 nás vyzvedává totiž najatý řidič osobního vozu. Ještě v Kandy projíždíme přímo skrz maratónským závodem. Teď kdo má přednost? Běžec nebo auto. Pochopil jsem, že my, protože troubíme běžci uhýbají.
 
Přes hinduistický chrámový komplex v Matale přijíždíme k hoře Pidurangale. Ta se dá rozdělit na dvě etapy. V té první nalézáme obrovského ležícího Budhu z cihel. Je tam snadný přístup po kamenných schodech. Za to ta druhá etapa je jen pro horolezce, horolezkyně a horolezčata, lezoucí na skály, které jsou příliš špičaté. My v letních sportovních sandálech trpíme. Zdoláváme kámen po kameni až téměř k vytouženému cíli. Pravda úplný vrchol jsme nezdolali, ale výhled na Sygirii (Lví skálu) byl odtamtud stejně báječný. Lví skála je významná díky chrámovému komplexu na jejím vrcholu. Místní skáčou z kamene na kámen jako kamzíci. Jejich sportovní výkon je o to cennější, že výšlap zvládají v žabkách.
 
Zpocení se vracíme k ležícímu Budhovi, tam vydechujeme a baštíme svačinu. Doufáme, že se nám Budha nepomstí, protože jsme se s ním nerozdělili, ale zase jsme si po sobě uklidili odpadky, takže jej nepokadí jinak všudypřítomné opice, které by tak lákala vůně po zbytkách.
Aby denní výzva kilometrů byla kompletní, stíháme ještě skalního a chrámového komplexu ve městě Dambulla. Tady podceňujeme nákup lístků a odháníme otravné drzé opice.  
 
Znovu v Kandy. Dáváme volno řidiči. Huš, hybaj, běž za rodinou. A pelášíme rovnou ke královskému paláci, který nám pro změnu zavírají před nosem, protože je hodně hodin. V okolí se místní houfně modlí. Pro nás nevídaný úkaz, který sledujeme z uctivé vzdálenosti.
V lékárně si kupujeme humorně prášky proti posrání. Pro jistotu magistrovy krom slovního popsání ukazujeme i pantomimu, aby nám nedal něco jiného.
 
Taxikář se nás snaží od rána přemluvit, že by s námi rád setrval déle. Přiznejme si to, byli jsme mu po celou dobu sympatičtí, ale my říkáme rezolutně ne! Zato mu děláme radost, alespoň tím, že se s ním fotíme u největšího ležícího Budhy jižní Asie v Gampole. On za to bere do továrny na čaj, kde má zprostředkovaný výdělek za naši návštěvu.
 
Dívka v sárí prochází několika místy zastaralé leč funkční techniky. Vysvětluje koloběh čajových lístků v přírodě až do našich úst. Nezapomene zdůraznit, že jen a pouze na Sri Lance naleznete ten dobrý čaj, zatímco do okolního světa vyváží jen "bordel". Za prohlídku se nic neplatí, ale po skončení ukázky se musí koupit nějaký suvenýr.
 
Skrz zalesněné kopce projíždíme nádhernou krajinou, kolem vodopádů Ramboda a zeleně. Jestli je na Sri Lance něco opravdu pěkného, tak je to zatím nezničená příroda. Pralesy se postupem času mění v čajové plantáže. Přiznám se, trochu závidím "kámošovi" ruce na volantu. Klikatící vozovku skrz střed ostrova bych si rád sám vyzkoušel. Nedostává se mi však odvahy zeptat se a poškádlit jeho maličké Suzuki.  
 
V historické vesnici Nuwara Eliya, kde se zastavil viktoriánský čas, jsme svědky bizarní situace honák krav a jeho svěřenkyně zastavují dopravu. Srí Lančani mají na všechno čas a žádný z nich neumře na stres. Ačkoliv normálně neustále troubí, stračeny si nechtějí rozezlít a tak v poklidu čekají či je pomalu objíždějí.
 
Jízda na Srí Lance má celkem jednoduchá pravidla. Máš překážku = troubíš = jedeš. Pokud je na silnici plná čára troubíš jednou. Pokud je na silnici dvojitá plná čára, troubíš dvakrát. Pokud jede někdo proti tobě, tak počká. Uvádí se pouze cca 14 dopravních nehod na ostrově na den. Myslím, že to je dost podceněné číslo.
 
Řidiče opouštíme u vlakového nádraží v Nanu Oye. Platíme dvojnásobnou cenu za "bílý" lístek. Ten nám umožňuje stát v "luxusní" třídě plné cizinců. Turistickými průvodci vyhlášený tip bereme jako krok vedle. Místní pomocníci zařizují svým plátcům místa na sezení. Ostatní cizinci jsou navíc hrubý a strkají se. Když už si konečně nacházíme nějaké místo, začíná chodit prodavač vody, sušenek a jiného občerstvení. K dokonalosti situace chybí jen prodavač bot a zkažených vajec. Z vyhlášených výhledů navíc není nic vidět, protože okolní krajina se skrývá do nízkých mraků.
 
V Elle stopujeme jakýkoliv stroj dál od železniční stanice. Máme štěstí. Zastavuje nám slepý Tuktukář žvýkající betel. U vlakového nádraží jsme bez šance. Tady se čeká na vlastní ovečky.
Ubytování máme v malé chaloupce přilepené na skále. Jednalo se o pokoj exklusive s verandou prožranou červotoči a koupelnou. Ubytování je celkem čisté. Náladu mi kazí prohýbající prkna verandy a zástupy mravenců. Na odlehčené šmeken fošny terasy našlapuji velmi obezřetně a pomalu. Mravence řeším citronelou proti komárům. Řešení kupodivu funguje a mravenci si alespoň pro dnešek tvoří novou trasu.
 
V okolí města Ella leží Little Adam’s Peak a Ella Rock. Cíl pro mnoho turistů. My se na tyhle kopce nechystáme, jen je z protějšího výběžku se sklenicí výborného džusu sledujeme. Později už na verandě našeho "hotelu" pokračujeme. Ono v Elle mimo pár skutečných hotelů a restaurací dole ve městě vlastně nic není.
 
Cesta mezi Ellou a jihem ostrova je horor se vším všudy. Znovu svěřuji svůj život řidiči starého indického autobusu Tata. Ten dostal svůj název podle zvuku, jenž vydává. Ratatatata. Zkrácením zbylo pouze Tata. Bus jede, jako kdyby ho na nože brali. V horských úzkých úsecích se nemilosrdně houpe ze strany na stranu. Sjeté bočnice pneumatik mi dávají za pravdu. Ve vracečkách kvílí vzduchové brzdy. Pod námi se mihotají příkré srázy. To jsou ty chvíle na hnědý poplach. Držím se křečovitě mastné tyče a doufám! Doufám, že přežiji! Atmosféru zjemňuje jen Indický Karel Gott, který vyřvává ze všech repráků.
 
Po pěti hodinách strachu přijíždíme do města Matara. Jsem o nějaký ten rok starší. Ubytováváme se v domě na stromě. V hotelu "Four seasons". Vypadá to celé úchvatně. Určitě jedno z našich lepších nocování. Navíc z pralesa to máme kousek do moře. Teplota 25°C, možná více. To je sen! 
 
Na hotelovém dvorku na nás štěká pes Alík, prudím ho, že je naší dnešní večeří. Nebojte, zítra ho znovu potkáváme. Na jídlo jdeme do centra města, kam jedeme večer autobusem. Cena 20RUP, v přepočtu asi 2CZK. Město má hezkou přímořskou promenádu, buddhistický chrám. Dokonce i křesťanský kostel zde nacházíme.
 
Že v bývalé anglické kolonii najdeme člověka, který neumí slovo anglicky? Ano, samozřejmě. Vezl nás v tuktuku! Tak jsme se pozdě v noci dostali do Kekanaduri. To bylo bohužel jinam, než jsme chtěli! Hrozivost průseru jsme tušili daleko dříve, než nastal. Tenhle strejda za řídítky tříkolého monstra se však nedal zastavit!
 
Nacházíme první vážnější mínus ubytování v pralese na stromě. Veverky! Celou noc dělají zvukový bordel. Říkám jim Chip a Dale. Brzy se skamarádíme. Když v pokoji nebydlíme my, bydlí tu oni.
 
Ruch pralesa nám bohatě vynahrazuje snídaně. Tříchodové menu nemůžeme sníst. Je nám to hloupé nechat, ale my už opravdu nemůžeme. K snídani rýže, k obědu rýže, k večeři pro velký úspěch a změnu zase rýže. Tělo si už zvyklo na stravu, takže nepozná rozdíl mezi kari ani chilli.
Po snídani shazujeme nabraná kila na půjčených kolech. Po vlaku, tuktuku, autobuse zkoušíme i čtvrtý dopravní prostředek! Bicykl! Samotlačný stroj odpovídá svou technickou dispozicí místním lidem. Plastové šlapky se pode mnou prohýbají.
 
Největší zajímavosti v okolí je překvapivě chrám se sedícím Budhou. Weherahena Poorwarama Rajamaha Viharaya měří necelých 40m do výšky. Na kolech působíme zajímavě. Pot stéká z čel k zemi. Místní dítka se nám smějí. To vše však za tu námahu stojí! Průvodce u sedícího Budhy je super! Říká spoustu zajímavostí. Některé i česky!
 
Titul nejlevnější koupelna získává rýžové pole. Babky se tam v parném vedru mydlí, zalévají kýblem. Vlastně přemýšlím, jak a čím si tam čistí zuby? 
 
Dalším místem k zastavení je nejjižnější místo ostrova, maják v Dondře. Péťa byla v minulosti i v útrobách světelného zachránce lodí. Po čas našeho společného výletu byl však zavřený. Škoda.
 
Dondře nacházíme konečně i prvního stojícího Budhu. Už jsem si myslel, že se mi to nepoštěstí, když jsem domorodce prudil kývavými pohyby hlavy a krku. "Sedící Budha, ležící Budha. Stojícího byste neměli?"
 
Když nemůžeš, tak přidej. Hej rup a je po kole! Péťa se mi ztrácí za horizontem. Jsme v tom sám. Váhou tří Srílančanů těžce namáhaná šlapka praskla a upadla do silnice, kde celou zoufalou situaci dokonává právě jedoucí kamion, jenž jí ještě přejíždí! Nedá se nic dělat. Opravuji, co zbylo a zkouším dojet zpět do hotelu na pochroumaném bicyklu. 
 
Zajímavou bodem ve vzpomínce je výběr peněz v bance. Samotný úkon spojuje velké bezpečnostní opatření. Tři podpisy (pani za přepážkou, manažera a ochranky), výslech, další výslech. Dokonce jsem musel při výslechu říct, kde jsem ty peníze vzal. Moje tvrzení, že byly na nočním stolku nebylo bráno na zřetel! Zvláštní, kdysi to v jedné politické kauze prošlo…
 
Po navrácení pochroumaného stroje dobrodružství ještě nemáme dost. Už raději busem dojíždíme na vyhlášenu pláž Talalla beach, kde Péťa spadne v moři do korálů a mě rupne ve vlně selfie tyč. "Honzíku, ty už dneska na nic nešahej! " Komentuji událost v hlavě.
 
Nejdivnější pití na Sri Lance získáváme u stánkařky na silnici. Babka má jistě barmanské škóóóly. Shaker, shaker. A ochutnáváme osvěžující lógr od okurek. Fakt nekecám!
 
Dopoledne se naposledy koupeme ve vlnách a tím se loučíme s mořem na Sri Lance. Dovolené se nám přehoupla do druhé půlky. Autobusovým spojem přejíždíme do centra Matary, vstupujeme do pravidelné linky do Kolomba. Klimatizovaný bus jsme tu zažili jenom jednou, při odjezdu z letiště. To bude něco!
 
Těch původních 6kg každé krosny se nám nějak příliš rozrostlo, takže když stojíme na jednom z hlavních autobusových nádraží Kolomba a přemýšlíme co dál, volíme cestu nejmenšího cestovatelského odporu. Ke Clock Toweru to má být jenom necelých 1.5km. Půjdeme pěšky! Taková procházka v parném lednu s 10kg na zádech má něco do sebe! 1.5km je pocitově aspoň 3km. Nevadí. Hodiny jsme si pořádně ještě ani neprohlédli a Péťa už se domlouvá s tuktukářem. Výhodná nabídka. 1000RUP za 10 památek města. Mě to přijde nadhozené, rád bych stáhnul cenu aspoň na 800RUP, ale to už oba sedíme v tříkolce a veze nás kolem lotosového květu (televizního vysílače) k hinduistickému chrámu. Postupně s námi projíždí Capitol, Victoria Park, World Trade Center, přístav, Náměstí Nezávislosti, nový Singapur, jenž budují Číňané. Jede nějak divně. Podle mapy to nijak nespojuje! Nedaří se mu nás udat do zahrady s kořením a už vůbec nechceme na proslulé Sri Lancké rubíny, které by měl vidět snad každý turista!
 
Kamen úrazu nastává, když vyžadujeme dva nejznámější chrámy podle průvodce! (Gangaramaya Temple a Seema Malaka). Řidič nás tam zavezl, ale požaduje dalších 500RUP. Překročil původně jim stanovený limit jedné hodiny. Na nás si nepřijdeš hošánku! My jsme z Čech! Nás se snaží pořád někdo oje**t. Platím tedy domluvený obnos 1000RUP a podávám mu ruku na znamení obchod je u konce. Good Bye tuktukáři. Ten čuměl! Když už jsme byli v tahu, ještě se rozkoukával!
 
Potřebujeme už změnu jídelníčku. Volíme KFC, když máme tu možnost. Poté tuktukem přijíždíme na autobusové nádraží, kam jsme původně před týdnem do Kolomba přijeli. Zkoušíme na jedince požadavek s taxametrem. Až třetí řidič nám vyhoví. Po dojetí mu dáváme bez tak o trochu více.
 
Pro procházce tržištěm, nasedáme do express busu k letišti. Naše poslední ubytování leží asi 3km vedle. Jeví se na místní poměry ucházejícím způsobem, ale před půlnocí nám vypínají vodu. Peripetie s vodou začínáme brát s nadhledem. Někdy nám neteče teplá voda, jindy nám pro změnu prostě neteče vůbec! Recepční je i náš řidič na letiště. Jsme rádi, že v nočních hodinách máme dopravu bez problémů. Už se těšíme na odpočinek na korálovém ráji, na Maledivy.
 
Do Prahy přilétáme o týden později za mrazivého počasí. Přestože být na Sri Lance, není vždy jednoduché, přirostla nám k srdci. Možná více než jsme chtěli. Bylo to dobrodružství, o kterém můžeme vyprávět.
 
FOTO:
PARTNEŘI FORD PUMA CUPU
 
Chtěl bych poděkovat partnerům, kteří drží přízeň s námi a podporují nás věcnými dary.