04.-12.08.2011

Třetí velká výprava a do třetice se zastavíme na Nürburgringu Nordscheife. Svou logistickou náročností zatím největší, ale i nejpestřejší výprava. Opět jako v minulé cestě jede modrá a zelená. Pro tentokrát sedadlo spolujezdce Modré blechy obsazuje ryzí moravák Jarek namísto Zdendy. S Palim v jednom autě jede již při výletu na Nürburgring a do Valkenburgu zmíněný Vendul. V Belgii a Anglii se pak spojujeme s dalšími kamarády z Čech za účelem reprezentace našich vlastí na největším Fordím sraze v Evropě.

 

Je čtvrtek ráno. Normální lidi ještě spí, jen naše skvadra už je na nohou. Jako dobrý výchozí bod naší cesty po krátké domluvě vychází Beroun. Scházíme se zde v 6 ráno místního času. Odtud naše dvě Pumy vyrážejí na svoji dlouhou pouť za dobrodružstvím plných předvádění se a závodních okruhů. Jedeme reprezentovat do Anglie, tak to musí stát za to. Dnes máme v plánu zvládnout Nürburgring Nordschleife a Technické Museum v Sinsheimu. Máme před sebou dlouhou cestu a tak raději vyrážíme. Příští zastávka Sinsheim.

TECHNICKÉ MUZEUM SINSHEIM

 

Cesta ubíhala poměrně rychle. Vážnější zádrhele nás teprve čekají. Tentokráte jedeme jižní cestou a tím pádem se vyhneme Würzburgu a Frankfurtu, obvykle nejkritičtější části cesty přes Německo.

 

Provází nás spíše deštivé počasí. Co naděláme? V Sinsheimu jsou dvě velké haly a další venkovní prostory. V nejhorším případě si projdeme jen vnitřní prostory, ujišťuji se.

 

Těsně před Sinsheimem na nás vysvitlo sluníčko. Paráda. Kluci nevěděli, co je čeká? Já jsem připraven. Největší technické muzeum v Evropě. V první hale na nás vykoukne kolekce věnovaná především filmům, druhé světové válce a doplněná dalšími unikáty. Venku jsou moderní vojenské stroje, ale ty pro tentokrát vynecháváme. Máme málo času. Ve druhé hale nacházíme svatostánek Formule 1 a sportovní automobily. Po vystoupání na střechu hangáru se můžeme kochat nejdokonalejšími dopravními letadly, které už bohužel nelétají. Ještě uděláme několik společných nutných fotek a vyrážíme dále do Mekky motorismu zaslíbené, na severní smyčku okruhu Nürburgring.

 

Mezi Sinsheimem a Ringem jsme si ještě udělali povinnou zastávku na oběd na dálničním Burger Kingu. Objednal jsem si grilovanou specialitu. Jarek zde již piluje svou angličtinu, lépe řečeno jednu větu: "The same for me." (D sejm for mýý, což v překladu znamená to samé pro mě), čímž odstranil problém s jazykovou komunikací i výběrem jídla zároveň.

 

Po vychutnání chutného pokrmu zapitým lahodným nápojem jsme opět pokračovali dále. Pokud se vám zdají některé věty povědomé z filmu Pulp Fiction povídky z podsvětí, není to náhoda.

 

NÜRBURGRING NORDSCHLEIFE

 

Přijíždíme k Ringu přesně podle plánu, kolem 17hod. Nechtěli jsme opakovat stejnou chybu jako v loňském roce. Přesto jsme nedorazili tak brzo, jak by bylo vhodné. Ty šťastnější, dorazivší na okruh dříve si jistě mnuli ruce. Nejprve jsme si museli totiž vyčkat frontu na náš obligátní jeden lístek, pak vyčkat až se fronta na okruhu trošku vyprázdní a pak měla teprve přijít naše šance. Nepříjemná nehoda malého Volkswagenu nám ovšem zhatila naše plány. Jízdy byly na čas přerušeny. Dokonce jsme se obávali i nejhoršího, že se dnes nesvezeme a lístky budeme moci klidně zahodit. Stát se to může, ale nikdo z nás si to nepřeje a snažíme si to nepřipouštět, přestože kolem nás spousta dalších lidí vzdává a odjíždí na ubytování. Štěstí nám přeje, asi po hodině je Ring opět otevřen a my se vydáváme na trať. Nemá smysl moc taktizovat. Už je hodně hodin

 

Na trati jsem z pochopitelných důvodů dělal spíše pojízdnou šikanu alá Jarno Trulli. Před flugplatze jsem navíc ještě dojel snad jediného pomalejšího jezdce na trati, řidiče stříbrného BMW, kterého se mi podařilo předjet až před mostem nad Adenau. Že by to bylo de ja vu z loňska? Právě zde jsem totiž předjížděl postarší Opel stejným způsobem. Zbytek okruhu se udál v poklidném duchu.

 

Na parkovišti nás již opět zdraví zbytek naší výpravy. Necháváme vyčuchnout naše čtyřkolé miláčky a jdeme se podívat, co zde na parkovišti zbylo. To nejlepší včetně ex-Cupové Pumy je už pryč. Škoda, ale stejně se zde ještě pár zajímavých strojů našlo.

 

Pro dnešek nás čeká už jen ubytování a nějaká ta večeře. Pension Sonnenwende bylo to nejlepší, v čem jsme za celou cestu spali. Já bych rád jel ještě něco fotit, dokumentační činnosti není nikdy dost, ale byl jsem přehlasován zbytkem výpravy. Zítra prý bude všední den, takže by mělo být všude prázdno a klid na focení. Na Nürburgringu není žádný den všední! Ráno to již kluci pochopili. Fotky s auty si tedy necháme až na příští návštěvu. Ráno se tak fotíme u památky na Čeňka Junka, který zde zahynul 15. 7. 1928 a u sochy Rudolfa Caraccioly, po kterém je zde pojmenovaná možná nejznámější zatáčka Nordschleife, Caracciola-Karussell.

SPA-FRANCORCHAMPS

O ranní anabázi s fotkami již byla řeč výše. V pátek jsme měli na programu noční nalodění na trajekt v Dunkirk. Cestou se zastavujeme na okruhu Spa-Francorchamps. Další to kultovní místo pro motoristického fandu. Belgie a Ardeny jsou místem, kde Němec překračoval bez boje do Francie i my jsme se rozhodli tak učinit. Město Spa a závodní okruh spojující právě toto město s dalšími městečky do jakéhosi trojúhelníku leží asi 150km od Nürburgringu, což odpovídá asi 1,5hod cesty po krásných klikatých okreskách, kterých je v okolí Ringu i Spa nespočet.

 

 

Obě osádky mají úsměv od ucha k uchu a to ještě nebyl konec. Spa nám všem nadělilo krásný a nečekaný dárek v podobě tréninku na závod Ferrari Chalenge. Mohli jsme očekávat více? Ano, vstup zdarma. Ten zde k naší radosti opravdu byl. Jsme na okruhu Spa-Francorchamps. Je skoro povinnost zajít k zatáčce Eau Rouge. Už jenom proto, že je to nejznámější zatáčka v kolotoči Formule 1. Televize i PC hry zatraceně zkreslují. Tohle se nedá slovy popsat. Stojíme tam jak opaření. Koukáme, jak jedno Ferrari v závodní úpravě za druhým šplhá do té neskutečné spirály. Tady bych se chtěl jednou projet.

 

PS: Při hledání okruhu doporučuji sledovat informační cedule s obrázkem formule.

 

U Eau Rouge zůstáváme hodně dlouho, ale už je čas. Před cestou se zastavíme ještě ve městě Spa. Vykoupat se v lázních, které daly v angličtině název pro všechny ostatní, již určitě nestíháme, ale můžeme se alespoň projít po místní promenádě, ať jsme na dnešní spánek v autě řádně utahaní.

 

Na první benzínce za Bruselem se scházíme dle předem dohodnutého plánu s další částí výpravy, s kolegy z FordFans.cz Luborem, Honzou, Eifelem, Jirkou a Janou. Lubor byl prapůvodce celého tripu do Anglie a tak mu dáváme prostor k tomu, aby vedl naší kolonu čtyř aut. Další zastávka McDonald v Dunkirk. Pro každého L’Big Mac (čti le bik mek) a lahodný nápoj na posilněnou.

 

Teď přichází asi ta nejsložitější část cesty. Najít trajekt, který nás má přepravit do Doveru. Lubor s Jirkou se nám ztrácejí na druhém semaforu. Následně odchází Palimu navigace a moje jinak ukecaná Božena si zrovna vzpomněla na ohromné mezery v mapách. Ok, musíme zpět na centrum města a hledat cedule "car ferry". Cedule nacházíme. Městem letíme tak rychle, že si nestačíme prohlédnout ani lodě v přístavu. K trajektu přijíždíme za pět minut dvanáct. V našem případě to platí dvojnásob. Musíme si vystát uličku hanby. Odsud není uniku. Čtyřikrát vytahuji na požádání pas. Martýrium je už za námi. Teď ještě někde potrápit chudáka a můžeme vyplout na moře.

 

Pokud čekáte nějaký zážitek z trajektu, tak vás zklamu. Usnul jsem tam jako špalek. I na naprosto nepohodlném křesílku již vymyšleném tak, aby na něm nikdo nevydržel moc dlouho sedět, natož odpočívat.

 

Výjezd z trajektu v Doveru se nám opravdu daří. Jedeme sice po správné (tedy pro nás Evropany špatné straně vozovky), ale v opačném směru. Teď ještě najít benzínku ať můžeme zavřít žebravý oko a nějaké vhodné odpočívadlo pro přečkání noci.

 

PS: Čtyři auta na jednu zelenou ve Francii prostě neprojedou. 

 

Po ranní rozpravě se rozhodujeme pro trošku odlišnou trasu než Lubor a spol. Vezmeme to po okreskách přes anglický venkov. Kde se nám bude líbit, tam zastavíme. V hotelu by nás ubytovali stejně nejdřív odpoledne.

 

Jen tak si projíždíme malebnou anglickou krajinou, kocháme se jízdou, jak to jen jde po špatné straně silnice. První místo, které nás zaujalo natolik, abychom zastavili, byl Rochester. Rozhodli jsme se, že si tu projdeme přístav plný rybářských lodí a racků. Během našeho výletu tam měli i návštěvu komediantů. Místní "Lagroňové" s kolotoči měli žně. Než začne opět pršet, vydáváme se dále.

 

Ač jsme původně nechtěli, tak omylem projíždíme Londýnem a rovnou jeho černošskou čtvrtí. Držíme se při sobě. Jarek je značně nesvůj. Jeho prý výstavní, bílá pr..l by zde byla cenný artikl a slovně naznačuje, že ho chtějí a teď cituji ty ku..y maďarský prodat do otroctví. Kolem nás probíhají lité boje mezi britskými teenagery bojujícími za čerstvě ukradenou plazmovou televizi a ostatním obyvatelstvem. Kdybychom to věděli dříve než na trajektu zpět, možná bychom si i připlatili za mýto kolem Londýna nebo taky něco nakoupili ve výprodeji. Vše za cenu co si odneseš.

 

Další zastávku jsme si naplánovali v době oběda. Přímo na náměstí v Dunstable byl otevřený KFC a ještě nějaká pizzerie. Kýbl HotWings a dvě pizzy k tomu vzaté do místního parku nás dostatečně zasytili. Dunstable Priory, místní kostel sv. Petra byla radost fotit. To jsou pak malované fotky jak z pohlednice.

TRANSPORT MUSEUM COVENTRY

 

Čas ubíhá pomalu, ale přesto nesnesitelně rychle. Kolem třetí hodiny odpoledne přijíždíme do Coventry. Původně historické město bylo téměř zcela zničeno za druhé světové války. Řídíme se značením, které nás vede na Muzeum transportní techniky. Na jedněch semaforech jsme se opět rozdělili. Kluci čekají za dalším semaforem v odstavném pruhu. V domnění, že jedu v jednosměrce si to v poklidu štráduju po pravé straně. Vytlemený výraz těch dvou blbců (Paliho s Vendulem) mi naznačuje, že je něco špatně. Jedu v protisměru. Jednosměrka se nekoná. Štěstěna je na naší straně. Za rohem už číhá pěkně rozjetý nic netušící Brit.

 

Parkujeme v blízkém nákupním středisku. To je práce pro Jarka. S automatem na lístky si rozumí. Briskně mačká jediný možný "gombík", závora se zvedá a mi vjíždíme točitou spirálou až pod strop budovy. Vše hlavní v Coventry je blízko od sebe. Technické muzeum jsme proběhli za dvě a půl hodiny. Kdybychom se zastavovali u každého exponátu, tak jak by si zasloužil, mohli bychom tam vydržet i déle. V porovnání s muzeem v Sinsheimu nám navíc toto přišlo o něco menší. Rozhodně né špatné, rozhodně stojí za návštěvu, jen o něco menší. Cestou z muzea se zastavujeme ještě u místní památky na německé bombardování. Následovaly dva marné pokusy o normální nákup zásob před Silverstonem a doprava na hotel.

 

Na hotelu projevil Jarek neutuchající touhu najít alespoň plechovkové pivo. Nenašel. Unavení uleháme v našem provizorním domově. Jarek navíc s pocitem neposkvrněnosti britským pivem. Takhle se nebudu moci vrátit domů, žbrblá neustále.

 

PS: Není zde normální supermarket zato je tu přehršel fastfoodů.

FORDFAIR IN SILVERSTONE

 

Ranní budíček je nastaven na brzké vstávání. Budík jako na potvoru nezvoní. Krom neustálého přepočítání mílí, yardů (Jardu mám sebou jenom jednoho, ale je za několik yardů) a jízdy po špatné straně se v mém případě ještě přidává přepočet hodin. Posunuli jsme se v časovém pásmu. Zde je již o hodinu méně. Já z tvrdohlavosti a lenosti se i nadále řídím kontinentálním časem. Vstáváme až na zabouchání na dveře, v čase jako na šichtu. Balení věcí moc času nezabralo. Na parkovišti před hotelem to již vypadá jako malý Ford sraz. Tu Focus RS, tam Focus ST. Pocit, že jedeme správným směrem, nám dodávají zdvižené palce míjejících řidičů v nablýskaných Fordech všech generací i typů. Nicméně ty novější převládají. U British Petrol tankujeme benzín, ať máme co na okruhu spalovat.

 

Jelikož přijíždíme poměrně brzy, tak nás u vstupu nečekají ani zbytečně velké kolony, které se začínají tvořit až po osmé hodině ráno. Po chvilkovém bloudění, kdy nás místní pořadatel černé pleti poslal špatným směrem, Pali toto závažné zaváhání briskně slovensky vysvětlil "neger ojebal". Až s příchodem bílé pleti jsme byli posláni na správné místo hned za Paddock. Jennifer, koordinátorka přes klub booking, zřejmě tušila, že to tu s námi nebudou mít jednoduché a tak nám raději zarezervovala místo nedaleko vjezdu na okruh. Moc jí za to děkuji. Mnoho nám tím usnadnila. Na plotě již visí česká vlajka od Ford klubu a my víme, že jsme na správném místě, kde je poslední zbytek české výpravy.

 

Po krátkém obhlédnutí situace, se jdeme s Palim přihlásit a vyřídit potřebnou administrativu. Normálně to zabere maximálně hodinu, ale pro nás je to na celé dopoledne. Mimo jiné jsme si měli vyslechnout i rozpravu o správném chování na dráze. Místnímu instruktorovi jsem rozuměl velké kulové. Moje angličtina na tu jeho holt nestačí. Jediná věc, která mě zajímala a která se mohla lišit od ostatních okruhů, protože jsme v Anglii a tady mají vše naopak, to jest, kam se uhýbá rychlejším, jsem se nedozvěděl. Mohl mi ten chytrolín alespoň prozradit, která zatáčka jak vynáší namísto toho vtipu na mojí osobu, kterému se smáli všichni krom nás dvou. Nu kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp. S tímto rčením jsme pak vyráželi na trať porážet ty nafoukance s přeplňovanými volvo motory.

 

Důkladně se nasvačit, tedy dožrat to co nám zbylo a odlehčit vozidla o přebytečnou bagáž to byl úkol na následující minuty. Před výjezdem jsme si ještě pěkně rozvrhli  výjezd, aby za námi nebylo moc aut a mohli si jet svojí stopu. Přeci jen jsme se necítili moc optimisticky se dvěmi nejpomalejšími auty dané rozjížďky. Zapnout kameru, přikšandovat se, helmu na hlavu, … povinné předstartovní procedury máme za sebou. Ač jsme chtěli vyjet za sebou, Čech a Slovák míní, ale Angličan mění. Každého nás zařadil do jiné řady. Vyjíždím v půlce první skupiny. Ve vedení je instruktor, který má ukazovat trať. Vidím před sebou maximálně dvě Fiesty, jejichž řidiči mají najetou trať ještě méně než já z počítače, kde jsem trénoval ještě starší specifikaci okruhu. Po odkroužení jednoho zaváděcího kola se mi Fiesty klidí z cesty. Vytáčím motor své Pumy až do červeného pole. Na bývalé cílové rovince je stíhám předjet. Před Copse již volím svojí čistou stopu. Jedu jak s partesu, bez pudu sebezáchovy. Tak se mi to líbí. Jarek na sedadle spolujezdce je nadšený. Ještě více mě hecuje. Do zatáček Backets jedu stále naplno. Neubírám. Říznout přes obrubník. Jedna, druhá … a ku..a tahle utahuje. Již na nájezdu jsem moc rychlý. Utrhává se mi zadek, tohle již nepodchytím. Srovnat volant a budeme se klouzat. Motor zhasnul, dávám mu klíčkový restart. Po dlouhé rovince k zatáčce Stower jedu ve stylu chalupáře s platem vajec za oknem. Poté se opět začínám osmělovat. Před novinkou okruhu "The Wingem" dojíždím opět jednu z Fiest. Tentokráte mi neuhýbá. Už, už se před ní dostávám v zatáčce Abbey, ale řidič Fiesty jede v defenzivní vnitřní dráze. Na rovinkách nemám šanci, tam je lehce rychlejší. Má jediná šance je ho předjet na brzdy, ale to bych také nemusel dojet domů. Trpělivě čekám na svojí šanci. Viditelně mě brzdí. Kroužím za ním již třetí kolo, když se za mnou vyřítí Pali. Uhýbám mu a čekám, co se bude dít. Drze se nacpal hned do první možné zatáčky v esíčku Luffield. Lehký smyk a je před ním. Využívám situace, konečně se dostávám také dopředu. Snažím se držet Paliho, ale očividně mi to nejde. V Copse ztrácím kontakt a za Chapelem je již pryč. Cílovou rovinkou projíždím v čase 3:40. Nebýt Fiesty, stáhnul bych svůj čas ještě o deset vteřin. Poslední kolo na vychladnutí a vracíme se zpět na své domovské stanoviště. Zastavujeme a chrlíme na sebe množství zážitků.

 

Následující čas se již nemusíme stresovat s vyřízením formalit ohledně jízdy po okruhu. Jdeme se proto podívat co vlastně všechno FordFair nabízí. Pokud měl někdo z vás pocit, že Focus II RS je výjimečné auto, tak vás zklamu. Koncentrace těchto aut zde na kilometru čtverečném byla víc jak v desítkách. Na Silverstone to bylo naprosto obyčejné a tuctové auto jako je třeba Golf.

 

Místní vetešnictví jsme spíše zběžně proběhli. Co nás zajímalo, to byly anglické Puma kluby. Klub ProjectPuma jsme našli za mostem hned vedle dalších obyčejných a tuctových aut, Fordů Escort RS Cosworth!

 

Po nafocení potřebného množství fotek se vracíme k autům. Dostáváme tip na ještě jeden zajímavý zážitek. Svezení se s instruktorem v Silverstoňáckých Datsunech. To se nám již nezadařilo, ač libry nám nescházely. Jízdy byly již vyprodány.

 

 

Chybí mi představa, kolik Fordů bylo na této akci, ale jistě jich bylo srovnatelné s VW srazem ve Wöthersee (jen na pro motoristického fandu zajímavějším místě a bez pozvracených skopčáků).

 

Po páté hodině odpolední, kdy se většina účastníků rozhodla pro odjezd ze srazu, vyrážíme také. Nicméně my ještě zastavujeme na jednom přilehlém parkovišti. Jsem tu možná naposledy, tak se musím nechat vyfotit před "The Wingem". Splněno.  Pomyslně si odškrtávám na svém seznamu cílů. 

 

Teď už nás čeká jen přejezd do Doveru a návrat na pevninu, na kterou se všichni po levostranném trápení těšíme. Máme dost času. V Doveru si operativně upravujeme plány. Nejdříve si dáme něco k večeři. Čtvrtlibrák se sýrem místní specialita se nám jeví jako dobrá volba. Pak u benzínky Jarek konečně kupuje anglické pivo, čehož později bude litovat, až mu bude tlačit na močák bez možnosti zastavit na záchod. Volný čas před vyplutím krátíme výjezdem k místnímu hradu, který je již z pochopitelných důvodů v těchto nočních hodinách zavřený. Na parkovišti pro návštěvníky je na něj pěkný výhled a my zde pořizujeme nějaké fotky. K nalodění máme ještě asi hodinu času. Chceme se přesunout na parkoviště u trajektu, aby se nám nemohla přihodit podobná situace jako v Dunkirk. Odstavné parkoviště bylo zataraseno mamlasem s karavanem, který se tam zjevně nevešel. Sakra, teď kam. Tohle je jednosměrná cesta. Zastavujeme v odstavném pruhu. Odtud nás místní přesouvají na nedaleké parkoviště a odtud nás nějaký negr odsouvá na další parkoviště. Oni nás vlastně posílají do pr...e. Možná nás už posílali rovnou, ale to jsme ještě špatně pochopili. Vysvětlení, že to parkoviště, na kterém stojíme, není bezpečné. Až s příchodem další bledé tváře, dostáváme pokyn, udělejte toto kolečko ještě jednou a rovnou se začněte naloďovat. Naše strategická chyba byla, že jsme nezůstali o hodinu déle na tom parkovišti u hradu, kde jsme nikomu nevadili, ale hlavně to bylo "bezpečnější parkoviště" než to v přístavu.

 

Nalodění proběhlo snadněji než při cestě směr Anglie. Zabrali jsme si pohodlnější křesla. Já za chvilku upadám do svého obvyklého komatu, ze kterého mě probouzí opět až kluci ladným štouchancem do ramene. 

 

Teď jenom najít odpočívadlo, kde dospíme noc. Ve Francii nemají tak propracované odpočívadla jako v Německu nebo Anglii. Jsme rádi za jedno větší parkoviště před Carrefourem, kde nás nikdo neotravuje a v klidu opět usínáme.

 

PS: To není dialekt, čím mluví Britové, to jim jenom chybí zuby.

NORMANDIE, BERCK, AMIENS A PAŘÍŽE

Probouzíme se do ranní rosou zvlhlého rána. Před námi se honosí místní gotický kostel, toho času v rekonstrukci. Myslím si, že jsme v Gravelines, ale jistý si tím nejsem. Cestu přes Francii volíme stejným způsobem jako v Anglii. Vyhnout se dálnicím a užívat si místní venkov a okresek. Cestou volíme dvě místa, kde se zastavíme. Jsou to asi ta jediná, která jsme schopni vyslovit. Berck a Amiens. První z nich leží přímo na pobřeží Atlantiku, druhé je po cestě.

 

Cestu po Normandii si vysloveně užíváme. Nádherné udržované okresky narušené malebnými vesničkami. Den nám ubíhá pomalu. Ještě se cítím svěží po krátkém dnešním spánku. Silnice nás vedou spíše do vnitrozemí, ale to snad ne. Má Pali správně nastavenou navigaci? Zjevně ano. Do Bercku přijíždíme asi v deset dopoledne. Snažíme se najít parkování co nejblíže moři. Nacházíme ho u tamního sanatoria, přes které na drzouny procházíme. Na konci cesty jsme donuceni udělat i jeden nepopulární sportovní prvek, což bylo zdolání plotu a za což jsme byli odměněni výhledem na maják, krásné rozlehlé písčité pláže a dlouhou promenádu. Zanedlouho nastává ekologická havárie, to když si Jarek sundává ponožky s úmyslem smočit palce v oceánu. Dva dny nemyté nohy dělají své. Kontaminační prostor je značný. Ví o tom své i plavčík pobřežní hlídky, který rychle běží upozornit na vzniklé nebezpečí zdravím hazardujícímu, sousednímu milostnému páru. My spěcháme přes promenádu pryč, než přijede nadace Duha, Greenpeace nebo jiná příšernost.

 

Jestliže z Bercku jsem byl naprosto nadšený, tak Amiens nepředčilo mé očekávání. Náměstí, Notre Dame (to mají snad v každém větším městě), pár zřícenin a šlus. Je čas oběda a tak hledáme vhodnou restauraci. Těšíme se na francouzskou vyhlášenou kuchyni. Zde pro nás Amiens a následně i další francouzská města připravili jemně řečeno šok. Z dvaceti restaurací byla otevřena jenom jedna. Zjevně špatný žert, protože se jednalo o fastfood, kde jediný nabízený chod byla bageta plná mastných hranolek. Tu jsme žvýkali spíše z donucení než s chutí.

 

Od Amiens do Paříže se nám jeví cesta spíše úmorná. Doléhá na nás spánkový deficit a i rovinatá cesta na nás působí klimbaným dojmem. Z toho nás probouzí až neuvěřitelně velké kostky a masáž zad blízko Paříže. Za tuhle nekonečnou cestu jsme dostali malý dárek v podobě Versailles, kam jsme původně ani nechtěli jet. Bohužel je chvilku po šesté hodině odpoledne, kdy se zahrady i zámek zavírají a tak máme dovoleno pouze udělat několik společných fotek.

 

 

Před odjezdem na EuroTrip nás několik lidí varovalo, nejezděte autem do Paříže, vyhněte se jí! Neuposlechli jsme. Slovo, kterým se dá charakterizovat místní doprava je jednoduché, prostě chaos. Jiný než v Itálii, jiný než na Maltě, ale chaos. Projíždíme kruhovým objezdem. Čtyři jízdní pruhy, deset výjezdů, najednou se doprava zastaví. Negr zrovna prodává balíček drog! I to je Paříž.

 

Hotel nacházíme vcelku jednoduše. Rychle se ubytovat a nadlábnout. K naplnění žaludků nám má napomoci restaurace za plotem, "Buffalo Grill". Trošku jsme se přepočítali. Kdo by to byl čekal na "fastfood" hned vedle snad nejlacinějšího hotelu v Paříži. Pijeme hodně pomalu teď již naše předražené pivo a těšíme se do postele.

PAŘÍŽ

 

Ráno vstáváme později než obvykle. Naše čtyřkolé miláčky pro následující dva dny vystřídá pařížské metro. Nalézáme do nadzemky v části Bossy St. Léger, kde přechodně bydlíme. Cílová zastávka Charles de Gaulle, tedy pod Vítězným obloukem. Tam odstrkuji asi již zdomácnělé rákosky cvakající kompakty jak o život a tvořím první pokus o fotku před tímto monumentem.

 

Na hlavním pařížském bulváru Champs elysées obědvám crepes, místní vyhlášenou pochoutku, což volí i Pali. Celý Euro(FordFair)Trip je spojený s motoristickými zážitky. Ani v Paříži je nepřestáváme hledat. Sídlo FIA na náměstí Place de la Concorde nebylo nikterak složité najít. Stačí koukat po vyvěšených vlajkách s notoricky známým logem. Odtud jdeme dále pěšky "až" k Louvru, který je jen pro dnešek zavřený. Rychle vymyšlený náhradní plán. Můžeme jít dál podél Seiny, přes "Most zámků" dále k Pařížskému Notre Dame. Vše stíháme poměrně rychle. Máme dost času i celodenní jízdenky, měníme narychlo naše další plány a chystáme pokořit i Eiffelovku ještě dnes. Netrvá to dlouho, bez blicích pytlíků a se dvěma výškovými posery ve skupině čekáme ve frontě na jižní schodiště "SUD". Do prvního patra spíše vyběhneme jako smyslu zbavení. Jarek nastolil výborné tempo, díky čemuž jsem nestačil přemýšlet o naší výškové poloze. Před námi se rozkládá celá Paříž. Když už jsme tady, dáme i druhé patro! Stejným způsobem vybíháme. Kluci jsou viditelně v ráži, rozhodli se počkat i na výtah do třetího patra. Já na další frontu nemám chuť, navíc tak nebudu nikoho zdržovat svými fotografickými cíly. Vychutnávám si pomalé stmívání, když mi volá můj pařížský kamarád. Scházíme se pod Eiffelovkou a vyrážíme do jedné místní restauračky. Důležitý dodatek od kluků: "Prosím tě, řekl si mu, že jsme sociálové, abychom nešli zase do restaurace mimo naší platovou třídu." Kamarád Slim vybírá japonskou restauraci poblíž Opery. Futrujem si břicha, co to jen jde. Nápoj nám byl doporučen japonské pivo, které jak Jarek briskně dodal, bylo vyrobeno v Plzni. Dokonce ani použití hůlek, typického bambusáckého nástroje na krmení potravou, se nejevilo příliš složité. Cestou zpět ještě jdeme v čele polské "demonstrace", která nás pak brzy ráno vzbudí. Škoda, že jsme jim to nemohli druhý den vrátit, litujeme!

 

Ráno vstáváme opět později. Chceme jít do čtvrti Montmartre, kde se nalézá Sacré-Coeur, Moulin Rouge a známá je i z filmu Amelie z Montmartru. Důrazně jsme varováni, ať do této čtvrti nechodíme večer. Hledání, kde se natáčel film výše napsaný, zdá se být neúspěšné. Zlepšujeme si tedy alespoň náladu vynikající zmrzlinou ve tvaru růže. Teď nás povede Jarek s jeho prý vynikajícím čuchem na děvky. Další zastávka Moulin Rouge. Jdeme přímo za jeho nosem. Zjevně má však rýmu, neboť nás vede opačným směrem. Příště si přibalit sebou raději komisaře Rexe. S pomocí mapy a selského rozumu se vracíme na správný směr. Od Moulin Rouge jsem popravdě čekal více. Je zde spousta lidí, hustý silniční provoz a ani ta budova ve skutečnosti nevypadá nic moc. O vzrušení se nám starají jen tři mladé holky hrající si zde na Marylin Monroe. Pryč odsud. Zkusme druhý pokus o Louvre. Mona Pipka již na nás čeká!

 

Na druhý pokus nám Louvre, vychází. Lístky kupujeme v bankomatu, takže předpokládaným frontám se vyhýbáme obloukem. Louvre je rozdělený na několik sekcí. U Mony Lisy bylo plno. Na další mačkání se s rákosky nemáme chuť. Kde jsou pověstné francouzské fronty? Přesouváme se do prostor, kde jsou sochy. Ty dokážeme přeci jenom více ocenit. Mě se nejvíce líbilo v částech věnované Africe a Jižní Americe. Mnoho vtipných sošek zde dokáže vykouzlit nejeden úsměv na tváři.

 

Nejkrásnější výhled na Paříž je prý z věžáku Montparnasse, je to totiž jediné místo, kde tento věžák není vidět. Při příchodu nás zklamala cena, to za ten výhled nedáme. Alternativní plán, najít pařížskou Malou Sochu svobody. Vracíme se tedy pod Eiffelovku, pod ní vede jeden z mostů na ostrov Ile des Cygnes. Procházka je to dlouhá, nožky bolejí. Skuhrání zbytku výpravy na mě nezabírá. Odměnou pro ně bylo, že ta "Malá" Socha svobody, nebyla zase až tak malá. Proč jen ti žabožrouti neudělali pro vyfocení více prostoru. Takhle se zde kroutím s foťákem v ruce snažíce udělat ten nejlepší záběr.

 

Mise splněna. Kupujeme ještě pár laciných cetek, suvenýrů a přes obchod s potravinami vyrážíme opět na hotel. 

 

Nejčastější věta v Paříži: "A ještě s tímto kokotom mňa odfoť", prosí Tomáš, kterému neřekneme jinak než Vendul. Vyhovuji mu. Manželka bude mít radost, až uvidí, kde všude byl.

METZ A LUXEMBURG

 

Opusťme konečně toto zkrachovalé město a vydejme se zpět k našim domovům. Ráno vyrážíme. Už jsme hlavního města Francie přejedeni.

 

Vyjedeme časně ráno, navrhují naši milí Slováci. Česká posádka je tedy připravená časně vyrazit, jen ti dva čoboláci si klidně zaspí. Tohle je již provokace! Paříž opouštíme celkem rychle. Jsme na předměstí, navíc ve správném směru z města. Volíme opět cestu po okreskách, jednak doufajíc v krásné klikaté silničky jako cestou z Normandie a jednak abychom se vyhnuli dálničnímu mýtnému. Loudáme se krajinou a máme dlouhou chvíli. Možná jsme to tím šetřením až přepískli. Cesta do Mét trvá úmorně dlouho. Hledání parkoviště jsem možná uspěchal já a tak půjdeme kus k zajímavostem pěšky. Mnohem horší bylo, že to zajímavé v Métách jsme nenašli, hledajíce na špatných místech to nebyl jednoduchý úkol. V tomto bohem zapomenutém městě měli ovšem otevřenou alespoň jednu lepší restauračku a tak si bereme co hrdlo ráčí.

 

Lucemburk leží asi 60km severně od Mét. Prý je zde nejlevnější benzín v celé Evropě. Jenže cesta po okreskách nám zabírá další cenný čas. Byl jsem přehlasován v odpískání návštěvy a tak raději sháním telefon na ubytování s omluvou, že se opozdíme. Lucemburk stojí za návštěvu, pokud máte víc času než my. Takhle jsme se jen prošli kolem hradního parku a s vidinou německých "stau" u Stuttgartu, místa našeho dnešního přespání jedeme dále.

 

Strach, že propásneme ubytování je ta tam, během jízdy mi bylo oznámeno, že stačí, když přijedeme do půlnoci. Do Stuttgartu přijíždíme kolem jedenácté a stíháme i jedno rychlé pivo.

 

PS: V Lucembusrku tamní benzín nebrat. Je sice nejlevnější, ale 10% řepky motoru nechutná. 

PORSCHE MUZEUM STUTTGART

 

Na poslední den máme připravenou návštěvu muzea vozů Porsche. Probouzíme se do sychravého počasí, nikterak nám to nevadí, stejně se budeme pohybovat uvnitř budovy. Venkovní expozice zde nejsou, pokud je mi dobře známo. Budovu muzea nelze přehlédnout. Nalézá se příznačně na Porsche Strasse a i z architektonické hlediska vypadá zajímavě. Jen to podzemní parkoviště jsme přehlédli. Volíme tedy první možnou odbočku. Kluci v zelené Pumě projíždějí pod otevřenou závorou. Kurňa, tady si nesmím udělat ostudu, co když tady budu jednou pracovat. Raději zastavuji a otáčím se. Paliho již nahání vrátný po areálu. Vzbudil až přílišný povyk pro nic za nic při své krátké inspekční cestě. 

 

Uvnitř muzea jak již z názvu vyplývá, se vystavují převážně vozy Porsche. Srdce motoristy zaplesá. 356, 911, 959, LeMans. Najdou se zde i opravdové unikáty. Můj favorit, "plechovka" s číslem 46, musela být má. Ve fun shopu ji hledám nepoměrně dlouho, nicméně nyní jsem jejím hrdým majitelem ve zmenšenině 1/43.

 

Při pohledu na ceny obědu se rozhodujeme se i najíst. Poctivá pizza a k ní i ubrousky s logem Porsche. To je styl!

 

Cestou do republiky se již nic zajímavého nestalo a tak… tototototo je vše přátelé. Chtěl bych tímto poděkovat všem účastníkům výpravy za skvělý a téměř bezproblémový průběh. S vámi kluci pojedu klidně i nakonec světa.

 

PS: Bylo nutné přiopravit dveře montpákou, poškozené zřejmě na Silverstone a znovu navařit držák výfuku, poškozeného nájezdem na trajekt.

FOTO

- Technik Museum Sinsheim (Jan Havlát)

- Nürburgring Nordschleife (Jan Havlát)

- Spa-Francorchamps (Jan Havlát)

- Transport Museum Coventry (Jan Havlát)

- FordFair in Silverstone (Jan Havlát)

- Normandie, Berck a Amiens (Jan Havlát)

- Paris (Jan Havlát)

- Metz a Luxemburg (Jan Havlát)

- Porsche Museum Stuttgart (Jan Havlát)

 

VIDEO

- EuroTrip (Pavol Mitro)

- Onboard Nürbung Nordschleife (Jan Havlát)

- Onboard FordFair in Silverstone (Jan Havlát)