VETERÁNSKÁ CESTA AŽ NA VRCHOL JINAK MNOHOKRÁT ODKLÁDANÝ VÝLET NA GROSSGLOCKNER HOCHALPENSTRASSE
24.-28.09.2015
Když se hroutí sny, vždycky to bolí. Zvláště ty dosažitelné. Nedá se svítit. Svět kráčí dál. Kola se točí, motory spalují, vře voda v chladiči. Čarovná to magie hledače motoristického elixíru života. Znovu odkládám výlet na GG, tedy na Grossglockner, jednu z nejvýše položených silnic v Evropě, prý připomínající mnou milovaný Nürburgring. Silnice obohacená o skály a srázy. Už ani nedoufám, že se tam v dospělosti podívám a projedu. A to ač je tak blízko. To bylo minulý rok. Táta mi podává pomocnou ruku s jinak mými obvyklými slovy: "Tak jo, já jedu příští rok s tebou." Proroctví nebo slib? Naslouchám jako židovské dítko Mojžíšovo vedené do země zaslíbené mých předchůdců.
Jak se říká i cesta někdy může být cíl. Zimu minulého roku trávím čtením knih a hledáním zajímavých lokací. Přípravu itineráře výletu později rodičové narušují. Vysokohorská panoramatická silnice na okraji národního parku Hohe Tauern v Salcbursku se dá zvládnout během jediného dne. To ale nebylo v našem plánu na pohodu. S ohledem na prostatou zužovaného rodiče volíme spíše kratší úseky s častými zastávkami na trase. Hlavy skládáme v penzionu v Kaprunu, našem výchozím středobodu po výletech do okolí, které se pokusíme prozkoumat.
Hochalpenstraße je otevřena vždy z kraje května až do konce října. Volíme datum konce otvírací sezóny. Návštěvu silnice spojujeme s Internationalen Grossglockner Grand Prix, věhlasnou veteránskou soutěží, zde v čase konající.
VÖTTER'S OLDTIMER-MUSEUM IN KAPRUN - ZELL AM SEE
Hollywoodský filmový hrdina: Můj auťák brouk, Herbie, s radostí zve návštěvníky do zdejšího Muzea. I nás roztomilé číslo 53 přemluvilo. V útrobách nacházíme množství automobilů, motorek, vlak a dokonce i bývalou lanovku na přepravu lidí. Pozastavujeme se nad starou Felicií či Pragovkou. Největší zastoupení mají modely navržené nebo prodávané rodinou Porsche, která nedaleko nějaký čas pobývala.
INTERNATIONALEN GROSSGLOCKNER GRAND PRIX
Volání hory! Internationalen Grossglockner Grand Prix pořádaný na památku původních závodů do vrchu z let 1935, 1938 a 1939. Grossglockner byl tehdy, stejně jako dnes, zkouškou pro člověka i jeho stroj. Stoupání na horu po autentické předválečné trati. Výzva 92 zatáček, 14 vlásenek a téměř 15km.
Absolutní rychlost nebyla nikdy prvořadým hlediskem revivalů, veteránských soutěží na přesnost. Ostatně po vypuknutí druhé světové války si už nikdy nikdo Grossglockner znovu nepodmanil v závodní rychlosti. Tady možná více než jinde jde o potěšení z jízdy, o to vidět staré úchvatné automobily na dech beroucím místě. Není to ten stoprocentní adrenalin jako za chlapských časů, kdy vozy plivali plíce na asfalt a kdy jediným cílem bylo dojet jako první. Stejně se těšíme.
Na letošní rok připadá výročí 80let otevření Grossglockner Hochalpenstraße a tím i výročí automobilových a motocyklových soutěží do vrchu zde. Skupina statečných se vrací zas a znovu od roku 2012 k mýtné bráně v Ferleitenu, odkud účastníci směřují na Fuscher Törl. Stejně jako v původních historických závodech. Hora bude poražena. Podobně jako v předválečných letech hrdiny doby: Tadinim, Stuckem či Langem. Karburátory nastavit, brzdy zkontrolovat…
Začínáme prologem. Orientační rally, jejíž trasa zavádí účastníky kolem vápencově zbarvené řeky Salice. Stojím na náměstí Salzburger platz v Kaprunu. Při čekání prozíravě kontroluji bílou čepicí skalnatého cimbuří hory Kitzsteinhorn čnící nad městem. Brrr, to je zima! Třepu se zimou jako nedoživený ratlík a to i přesto, že mě zahřívá slunce v duši.
Odstartováno! Historie ožívá naplno. Tlačíme se blíž a blíž centru dění. Cítíme povědomí odér olovem nasyceného paliva, krmivo automobilů dávno minulých. Evropské, především německé a britské značky hrají na alpské soutěži již z kraje prim. Řvoucí osmiválce děsí babičky, baví mávající publikum a způsobují motoristickým nadšencům šílenství.
U sobotní snídaně se modlím k motoristickým bohům o dobré nebo lepší počasí. Na důkaz úcty k nim zařezávám obětní rajče, jež se z toho chudák červená až po stopku. Protože jsem chlapec šetřivý, nemám rád, vyhazování jídla, zakusuji jej. Věřím, že si tento čin božstvo správně vysvětí a obloha se umoudří.
Ke startu jedeme zkratkou. Je to sice delší, ale o to horší cesta. Projíždíme trasou čtvrtečního prologu. Kolem Kaprunského hradu, přes lávku v Zell am See… Frčíme nevinně vyhlížejícím kouskem silnice D107. Mýjíme pasoucí se krávy na strmých svazích, voňavé lesy. U reklamního poutače Gasthofu Bärenwirt zastavujeme.
Některá auta mají problémy se vůbec rozjet. Jiná vystřelují rychlostí rakety. Majitel nejstaršího soutěžícího vozidla: Brasier Racer z roku 1908 sklízí aplaus na otevřené scéně, ostatně nemenší úspěch mají i všichni ostatní závodníci. Překvapují mne skromné podmínky pro spolujezdce u předválečných strojů. Co-piloti sedí obvykle bokem k řidiči, ruku má hozenou za svého pilota. Davem to zašumí. Rozruch způsobuje černá Alfa-Romeo. Vypouští kouřový signál: "Teď jedu já". Dýmem trumfne i lecjaký nový Volkswagen.
Druhé měřené jízdy plánujeme sledovat z prostoru cíle. Pořadatelé nám hatí nápad využít k přepravě Shuttle Bus. Volíme náhradní řešení. Jízdu vlastním vozidlem. Plním si další motoristický sen. Platím almužnu babce v kukani. Nesvézt se zde by byla hanba. Zaříznutá krajina je nirvánou pro milovníky rychlosti. Snažím se zapamatovat každičký okamžik. Zatáčky lechtají mužské části těla petrolheada a též jeho ego. Suchý hladký asfalt v nižších výškách má grip. Užívám si alpské stoupání v poklidném tempu kochací vyjížďky. Jedeme výš a výš.
Výhled je dobrý. Turbo v naftovém Mondeu začíná jevit ve značných nadmořských výškách známky astmatu. Kak(a)fonie. Ručička rychloměru byla rychle sražena na pomalou jízdu v důsledku řidšího vzduchu. Z běžných 80km/h padá ukazatel na slabých 40. Muribundus Karla Čapka. Ale no tak, řepky je všude kolem v nížinách dost. Zeleninku až po dojetí podbízíme láskyplně dieselovému motoru. Podřazuji, zpomaluji do ostré zatáčky a tak dále do další vracečky.
Vzhůru do oblak. U sněhem zapadlé kuchyně čarodějnic přituhuje. Vstupujeme do hustého bílého mraku. Kolem teď už mokré vozovky se nachází odhrnutý sníh. Už schází pouze náledí či ledovka a je na letních gumách vymalováno. Po očku nahlížím na scenérie, jež vám dávají čas přemýšlet, jak dopadnete, když si nedáte pozor. Prsty svírám pevně volant. Oči na stopkách. Je minimální viditelnost. Z toho radost nemám. Do prostoru odbočky na Edelweißspitze dojíždíme za nějakých 14min. Parkujeme přímo uprostřed mraku. Budou mé ranní modlitby vyslyšeny?
Že nejde v případě revivalů pouze o legraci pár postarších švýcarských chlapíků, že trať bez svodidel si dokáže vyžádat oběti se dočítáme u památníku z roku 2012, kdy zde mladá závodnice zahynula.
U Fuscher Törl panuje zima jako v ruském filmu. Fouká chladný vítr. Mračna se dávají do pohybu. Klaním se šéfovy na kříži, že to tak pěkně zařídil. S šálkem čaje v plastovém kelímku stojím na pěkném místě s volným výhledem na tmavého hada zákrut vykouslého v bílém sněhu, jenž jsme před malou chvílí projeli. Popoháním hodinky. Dioptrickým zrakem hypnotizuji jednotlivé pasáže pod sebou.
Já slyším motor. Raduji se! Prd, prd… První nadšenci se blíží k vytouženému cíly. Jízda v zimním počasí musí být přes veškeré možné oblečení vyloženým očistcem. Zvlášť pak u otevřených předválečných hrken z třicátých let. Někteří jedinci se v posledních zatáčkách rozhodují zjistit: Kolik Newton metrů jim ještě pod kapotou rychlo-přibližovadla zůstalo. Jsou z toho efektní smyky. Jiní následně prověřují brzdy, využivše poslední možnosti srovnat si svůj čas z dopolední měřené jízdy.
VÝSLEDKY ZÁVODU... tentokráte nejsou až tak důležité. Vítězem je každý, kdo dojel.
GROSSGLOCKNER HOCHALPENSTRASSE
Z pořádné silnice je pořádný výhled! Sdělujeme nám brožurka u vstupu. Vysokohorský svět jako místo zážitků pro milovníky přírody a řidiče požitkáře. Dodává.
Alpská cesta je jednou z nejpopulárnějších turistických atrakcí nejen v Rakousku, ale i v Evropě. 48km vedoucích přímo do srdce národního parku, překonává 36 vlásenek a dosahuje nejvyšší nadmořské výšky 2571m n.m při zajížďce na vyhlídku Edelweißspitze.
Doplňujeme naší výpravu za veterány o další vlastní zážitek z jízdy…
Ikonický památník Fuscher Törl je opět zahalen v mraku, jenž nás provází po celou dobu tripu do Rakouska. O místním jezeře se dozvídáme jen z informačních tabulí. Průjezdem tunelu Hochtor dosahujeme nejvyšší námi dosažené nadmořské výšky (2504m n.m). Světlo na konci tunelu je vlastně bílá tma. Viditelnost je mizivá. Palubní teploměr ukazuje hodnoty pod bodem mrazu. Pravděpodobnost, že se voda na komunikaci změní ve skupenství pevné je vysoká. A také existuje riziko, že do nás narazí stojící sráz či strom.
A najednou… Nevěřím! Teď teprve začíná ta pravá zábava. Jako by nic a mrak je ta tam za našimi zády. My míříme kvapíkem k dalšímu fotopointu na naší cestě vzhůru. K horizontu. Uááá.
Je pozdní babí léto. Slunce dopadá na vozovku alpské cesty snů. V pozadí úchvatná panoramata. Azuro na nebi bez jediného mráčku. Delikátní, spektakulární, impozantní, cool!
Dokázali jsme to. My, čeští Pepíci, ze země pod nejnižší světové velehorou. My ze země pod Řípem.
Z Výšiny Kaiser-Franz-Josefs-Höhe okukujeme masivní útesy, "věčný" sníh poněkud roztátého ledovce Pasterze a vrchol pyramidy Grossglockneru (3798m n.m), nejvyšší hory v Rakousku a také jedné z nejvyšších hor ve východních Alpách. Následně krmíme hladové sviště a procházíme se k Swarowského rozhledně, kterou také zdoláváme.
U fotopointu cvakám o život. Je libo udělat Japonce?
Trochu teskno mi je, protože výlet za historií automobilismu končí. Vracím se do vlasti unavený a zničený jako poválečné Německo. Těším se na shledání se svou milou, která se mi doufám brzy pěkně opálená vrátí. A zároveň už kuji pikle na další motoristické lahůdky.
TIP NA VÝLET: Soutěska Sigmund Thum Klamm, přehrady Mooserboden, Kaprun, Zell am See nebo Schmittenhöhe.
FOTO
- Internationalen Grossglockner Grand Prix (Jan Havlát)
UŽITEČNÉ ODKAZY
...
