CESTA NA 15 LET FORDU PUMA A PO STOPÁCH THE GREATEST DRIVING ROAD

05.-15.07.2012

Druhý letošní motoristický vrchol na mě a mého "nového" spolucestujícího Paliho čeká při 10 denním putování po německých, rakouských, italských, švýcarských a z části francouzských cestách. Bonbónek na závěr je obligátní zastavení na světoznámém okruhu Nürburgring Nordschleife, kam zavítáme v rámci 15tého výročí od začátku výroby sportovního vozu Ford Puma, který při této cestě osedláme. Pohodlně se usaďte, začínáme! 

ZUGSPITZE, NEUSCHWANSTEIN A STELVIO PASS

 

Ráno vstáváme kolem páté hodiny. Zatím vše dle plánu. Hned první čáru přes rozpočet vytváří zamknutá branka od vjezdu ke garážím. Aj karamba, můj klíč nefunguje. Místo poklidné cesty budeme mít hned první den hektický. Ztratili jsme sháněním klíče cca hodinu, správce to vzal s rozumem, ale viník se kupodivu cítil ranním probuzením dotčen. Doufejme, že nás už další trable nečekají. Při poklidném dálničním přesunu přes Mnichov do Garmisch-Partenkirchenu se nic zvláštního neděje. V městečku zastavujeme u vlakového nádraží, kousek od dolní stanice zubačky jedoucí na vrchol nejvyšší německé hory Zugspitze (2962m n. m). Nebe téměř bez mráčku. Vlak bude zrovna odjíždět. Paráda, na nic nečekáme, platíme dva lístky a hurá na pokoření prvního horského vrcholu. Dole se ještě potíme v letním oblečení, kraťasech a tričkách, ale ve vyšších polohách již přituhuje. Jsme to ale blbci, jezdit v létě za sněhem. Nabírám bílou hmotu do sandálů, brrr, tohle jsem nedomyslel. Kolem pobíhají rákosky v zimních bundách. Vypadám jako exot, zde více než obvykle. Poslední trasu trávíme v lanovce. Vrchol hory je označen velkým zlatým křížem. Procházíme se kolem meteorologické stanice, krátce navštěvujeme sousední Tyrolsko a překvapivě tu není ani taková zima jakou bych dle ostatních turistů čekal. Kocháme se krásným rozhledem na okolní alpské velikány, na město Garmisch-Partenkirchen zkráceně Ga-Pa. Doufal jsem, že by možná mohlo být vidět i to naše stověžaté městečko, ale to už bych chtěl příliš. 

 

Spokojeni se zastávkou rozhodujeme se i pro náhradní tip na výlet pohádkové hrady Neuschwanstein a Hohenschwangau ležících od Ga-Pa necelou hodinku cesty. Počasí se mění každým kilometrem. K hradům přijíždíme za hustého deště, přesto jako mávnutím kouzelného proutku z auta vystupujeme opět do suchého počasí. Nemáme moc času, projdeme si městečko Schwangau jen zespod. Víc času nemáme. Nedá nám to. Lehce měníme plány, dojdeme i k hradu, hecujeme se! Turistický ukazatel píše 20min, to dáme za 10, nejsme přeci žádná béčka. U brány k hradu Neuschwanstein znovu měníme plány. Míříme k lávce Mainbrücke, odkud by údajně měl být nejkrásnější výhled na výše zmíněný hrad. Na dřevěné lávce mě trápí závratě. Co bych neudělal pro skvělou fotku? Z oblohy se zahřmí, nejvyšší čas to tu opustit. Návrat do auta za sucha nestíháme. Promokáme durch. Před námi je ještě dlouhá cesta. Víme, že není čas ztrácet čas. Máme to do hotelu tak tak. Rezervace nám platí do půlnoci. 

 

Navigace nás vede přes Fern Pass, přes údolí řeky Imst, kolem Lago di Resia až k odbočce na Stelvio Passo. Únava po náročném dnu se projevuje. Ruce do vánočky mi v ostrých vracečkách nestačí, řadím mezi jedna, dva, jen výjimečně třetí rychlostní stupeň. Zasměji se nad značkou nejvyšší povolené rychlosti 70km/h. Po 10kilometrech už nechci, po 20km už opravdu nemůžu. Sahám si na dno svých sil. Za volantem se spíše trápím. Vidím maximálně do následující zatáčky. Orientuji se jen podle navigace. Tohle je ta nejvíc šílená silnice po jaké jsem kdy jel. Tohle má být to motoristické nebíčko, o němž všichni básní? Do Bormia se sjíždí o poznání lépe. Vidina postele a sprchy mne žene kupředu, blíž cíli cesty. Dostávám jasnou otázku od spolujezdce Paliho: "Nespíš?" Odpovídám nejistě, reaguji více méně jen na rovnou bílou stužku mezi stěnami tunelu. Více vnímám až troubení truckera, jenž mi poslední kilometr jede nalepený na nárazníku, aby mě následně na plné čáře předjel. Šok přichází před hotelem. Je neprodyšně uzavřen. Rolety stažené, nic nenasvědčuje tomu, že tu s námi počítají. Hledáme hlavní vchod, zkoušíme telefon, vyzvání, ale nikdo mi jej nebere. Ač spacáky v autě máme, neradi bychom je použily. Spása, zatlačím na gombík tvářící se jako zvonek. Vylézá ospalý Ital. Moji rezervaci přijímá, ale aby nám vrátil probuzení, lámanou angličtinou určuje snídani do sedmé hodiny ranní. Navrch přidá přání dlouhého spánku, parchant. My, oba cestovatelé odpadáváme do čisté postele a tím pro nás den končí.

BERNINA PASS, ST. MORITZ A DAVOS

 

Italovi se půlnoční šprým povedl. (Možná to byl špatný překlad.) Hajzl jeden, mumlám si pod strništěm. Vracím se na pokoj, abych na sebe pustil vlažnou sprchu. K čemu je ten provázek a proč se sprchou pouštím i vodu v umyvadle? Prostě Itálie, jak má být. Dnes je na programu okružní jízda přes švýcarské alpské průsmyky, passa, jak se jim ve zdejších končinách říká. Jmenovitě navštívíme: Bernina Pass, Julier Pass a Flüela Pass. Krapet místní kultury zažijeme v Sv. Mořici a Davosu, městečcích mezi nimi ležících.

 

Po snídani vyrážíme vstříc dobrodružství. V Tiranu ukážeme poprvé za dovolenou cestovní pasy. Počasí je chvilkové, spíše nevlídné. Chvilku mrholí, chvilku je pod mrakem, chvilku lehce prší. Začínáme drsně stoupat do hor. Užívám si krásné cesty. Proti všem předpokladům je silnice volná s minimálním provozem. Ačkoli tahle jízda není o rychlosti, soustředím se na hledání vhodného brzdného bodu, přesné řazení a precizní najíždění do zatáček. Kolem nás se otvírají krásná panoramata hor, zalesněných kopců či horských vesniček. Všechno jako přes kopírák.

 

Domov švýcarské smetánky, Sv. Mořic, je úchvatný. Procházíme kolem obchodů s luxusním zbožím dolu k jezeru. Je to ospalý venkov s vybaveností města. Nikam nespěcháme, není kam. Julier Passem se mění ráz krajiny ve spíše hornatý. Louky, lesy i rozkvetlé květiny ubyly, obydlení prořídlo. Na jednom odpočívadle svačíme, pozorujíce při tom nadšením vyzařující z ostatních řidičů. 

 

Další bod cesty, Davos, prý nejošklivější středisko zimních sportů v Alpách. Nám se hodí jeho poloha i jako výchozí místo k sjezdu Füela Passu. V Davosu nacházíme krásný park a především nějakou místní slavnost, festival jazzu či co to je. Zřejmě nejvíce nás zaujala místní zvláštnost, pojízdná hospoda. Štamgasti šlapají do pedálů, zatímco hospodský, řidič za volantem, popijí pouze kolu. Zajímavý obrázek. Asi to doma také zavedu, věřím, že by se to ujalo.

 

Na Füela Passu pozorujeme stáda pasoucích se krav, projíždíme údolím mezi horskými velikány. Zpět do našeho přechodného bydliště, velí Pali, nebo zase přijedeme o půlnoci. Na hotelu baštím vynikající pizzu. Italovi vracím ráno, dávám si s ní na čas. Zase se kvůli mně ten bídák nevyspí. Na "naschvály" vedeme 2:1. Juchůůů.

Ještě máme v paměti čtvrteční, půlnoční, přejezd přes Stelvio, nicméně tohle je jiný den a jiné Stelvio, to krásné, to, na jež jsme se tak těšili. Hučící vítr, vodopády, vůně spáleného benzínu, oleje a řev vytočených motorů. Nebe bez mráčku, sluneční paprsky dopadají na modrou haubnu šerbelu. Stoupáme serpentinami, projíždíme skrz tunely. O zábavu se nám stará nadávající motorkář jedoucí mi těsně za zadkem. "Nelep se mi na prdel, nejsem tvoje stará." Mroukám si česky. Vracečka střídá vracečku až do nejvyššího místa passa, motoristického vrcholu ve výšce 2757m n. m. Je tu pěkně rušno, provoz jako na pražské magistrále. Pod kola se nám motají cyklisti, motocyklisti, veteráni, sportovní vozy, karavany i obyčejné vozidla. Zkrátka vše co vás napadne. Na přilehlém parkovišti potkáváme něco jako KSA. Na malou chvilku se mezi ně vklíníme. Puma je ve správné společnosti Lotusů, Lamborghini, Ferrari, Porsche … tam kam svým sportovním pojetím neomylně patří. 

 

Cestou k jezeru Resia projíždíme vesnicí s určitě zajímavým názvem, St. Valentino, kterou ocení hlavně romantici a romantičky. Celý další den probíhá nad očekávání dobře. Fascinují nás teplotní rozdíly mezi jednotlivými úseky. Zastavujeme ve vesnici Curon Venosta, u níž se nachází zatopená věž. Fotíme se, procházíme pláž, vegetíme.

 

Italská siesta nám hatí plány oběda. Ani ve Švýcarských gasthofech nikdo nepracuje. Volíme náhradní řešení, trošku z nouze, trošku zachváceni letním počasím. V Meranu si objednáváme znamenitý zmrzlinový pohár. Rozplývá se na jazyku. V tropických teplotách, které tady panují, přichází vhod. Neskutečný teplotní rozdíl oproti našim předešlým chladným a uplakaným dnům. Litujeme, že jsme po předešlých zkušenostech nechali plavky na hotelu a proto se pečeme v riflích. Znovu jsme tak trochu za exoty, avšak tentokrát o něco menší než na Zugspitze první den výletu.

 

Po ranní rozcvičce a nadšení ze Stelvia Passa se vracíme v podvečer zpět do Sondala opět přes tento průsmyk. Pořád je to ta nejvíc šílená silnice v Evropě, ale teď už také ta nejvíce nejlepší silnice v Evropě. V tyto hodiny navíc okořeněna minimálním provozem. Poznáváme skutečné motoristické nebíčko, o kterém všichni básní včetně známého pořadu TopGear. Jsme odpočatí, uvolnění. Cyklisté, motocyklisté, karavany a další křápy jsou dávno fuč. Silnice je jenom pro nás, tedy jen ti strašáci z obdoby alá KSA si ještě nedali pokoj a zaclánějí tady. Všímám si zajímavého detailu, jsem jediný, kdo si poctivě nadjíždí do každé zatáčky! Na vrcholu Passa jsou nám dlouhé kalhoty a mikiny vhod. Konečně někam svým vzezřením zapadáme. Fotím se u cedule s maximální nadmořskou výškou, mám splněno. Teď můžeme jet na pizzu a na kutě.

LAGO DI COMO

 

Další den nás čeká přesun a odpočinkovější den. Ital v hotelu má již jistě radost, že se nás konečně zbaví. Průjezd přes Arosu, Chur a San Bernandino Pass si necháme na jinou dovolenou. Volíme cestu po italské straně, s menším nájezdem kilometrů a více zastávkami kolem jezera Como, kam toužíme zavítat. Na jezero Como se po loňské zkušenosti s podobným severoitalským jezerem Garda hrozně moc těším. Turistický průvodce doporučuje městečko Varenna se starobylým kostelem, malým přístavem plným kavárniček a restaurací. Z přístavu by měl jet trajekt do Bellagia, dalším tipem z průvodce. Trajekt však pro dnešek nepluje. Musíme volit okružní cestu autem kolem celého jezera, nic jiného nám nezbývá, ale také nás to nijak nerozčiluje. Cesta vede po krásných, úzkých, křivolakých okreskách lemujících z jedné strany skály, z druhé jezero.  

 

V Bellagiu stojí za okouknutí promenáda, park a celkově je městečko více nabyto turisty oproti Varenně. Jsem v Itálii a stále mám opálený jen levý loket. Co dělám špatně? Bylo by fajn to změnit. Vybíráme si malou plážičku s výhledem na mladé Švýcarky. Nic nám nechybí, neboť i voda v jezeře je osvěžující. Stejně mi to nedalo a alespoň ze srandy jsem si musel při vstupu do vody zakřičet: "Na pytel néé!" 

 

K večeru máme příjemného pečení i koupání v tomto letovisku dost, je na čase najít další přechodné bydliště. Cestou se chci ještě zastavit na kopci Monte Bisbino, odkud by prý měli být nádherné panoramatické fotky, ale odbočku na něj přes usilovné hledání ve vesnici Cernobbio nenacházím. Při hledání mne fascinuje, z čeho všeho jsou Italové schopni udělat obousměrný provoz. Pro představu, skútry tu při míjení škrtají zrcátky. Vesničku Marzio, naše další bydliště, nacházíme bez problémů. Cesta je opět tak maximálně pro jedno auto. Je vidět, že se s tím Italové prostě nepářou. Ubytování, rodinný hotel, na nás od samého počátku udělal velký dojem. Ochotný personál, který čte mé myšlenky. Všem jej vřele doporučuji.

LUGANO

 

Další volnější den. Dopoledne je v plánu stará rybářská vesnička Gandria, pověstná svými domy postavenými ve skále, tady musí být problém i obyčejné stěhování. Cedule privat sice znamenají, že jdeme přes soukromý pozemek, to je pouze informativní, nikoli zákazové značení. Postarší Italo-Švýcarka se na nás jen pousměje, bonjorno a jde se dál. Středoevropan, jako jsem já, žasne.

 

Lugano nás vítá přesně, tak jak se na nejslunnější město v Evropě sluší. Užíváme si další tropický den. Procházíme si město, park, pláže i přístav. Paliho ve městě zaujala dobíjecí stanice na elektromobily včetně nabíjené Tesly. Po obědě se přesouváme zase o kousek vedle. Z centra města do přilehlé aglomerace, pokud se to tak dá nazvat.

 

Miniaturní Švýcarsko, mne nemohlo zklamat. Do nejmenších detailů propracované modely staveb, pohyblivých vláčků, lanovek, plujících lodiček. Nalezli jsme například i Curyšské letiště s letadélky nebo průchozí Milánský Dóm. Támhle to poznávám, tady jsme už přeci byli. Pozastavujeme se nad některými výbornými nápady i zpracováním. Poté co jsme si areál prošli snad dvakrát kolem dokola, se s modýlky loučíme: "Díky a zase někdy na viděnou." Závěr skvělého dne patří opět koupání. Nacházíme si odlehlé místo s parkovištěm. Voda stejně čistá a osvěžující jako v jezeře Como. Přiznám se, tyhle jezera těm bláznivým taliánům závidím. Je to tu skoro jako u moře, jen ta voda není slaná. Každý den jedno jezero, vyhlašujeme náš nový cíl. Como jsme ozkusili včera, dnes Luganské jezero a zítra… Zítra pojedeme k Maggiore, plánujeme si!

 

LAGO DI MAGGIORE

 

Jak již bylo dohodnuto dříve, pondělní ráno vyrážíme na výlet k jezeru Maggiore. Využíváme tip z průvodce hrad Rocca Borromeo. Nacházíme tam milé překvapení v podobě výstavy hraček. Společně s hrající muzikou působí hororově děsivě. Našli jsme i bratrance Chuckyho. Kdyby měl zabudovaný reproduktor, určitě by vřískal něco ve stylu: "Chachachacha, I kill you."

 

Největší dnešní atrakcí má být písečná pláž u vesnice Monvalle, prý ta největší na jezeře. Cestou k ní míjíme ideální koupací místa. Průvodce nám do teď radí dobře, tak proč mu nevěřit i nyní. Ovšem v Monvalle není ani noha, pláž nacházíme s obtížemi. Navíc se zhoršilo počasí. Na koupání to není. Za deště se přesouváme k náhradnímu programu do přístavu Luino, ležícímu o něco více severně. Hm, po chvilce tam taky prší. Mraky a déšť nás dohánějí. Už víme, že cíl vykoupat se i v třetím jezeru nesplníme. Stará pravda ohledně těchto míst, jež se nám za cestu několikrát osvědčila. Za kopcem je jiné počasí. Budu se opakovat, zase tomu tak bylo. Ač není pařák jako včera, koupeme se na závěr dne opět v Luganském jezeře.

NUFENEN PASS, GRIMSEL PASS A LUZERN

Dovolená se láme do druhé poloviny. Méně náročný přesun do Luzernu si zpříjemňujeme zástavkou u třech Bellinzonských hradů. Spolujezdec Pali mě tu kárá za mé italské silniční návyky a praktiky. Ve Švýcarsku už prý není zvykem objíždět celou kolonu čekající na semafor. U nejznámějšího z Bellinzonských hradů, Castello di Montebello, nás místní babka výběrčí obírá o 5€. Sice možnost včas zdrhnout ještě máme, ale když už jsme velkou část hradu viděli, je nám hloupé nezaplatit. Na oplátku si můžeme projít ještě vnitřní expozici zaměřenou na archeologické vykopávky Ticinského kantonu. 

 

Posouváme se zas o kus dále. Projíždíme měsíční krajinou, takhle nějak si ji totiž představuji. Nufenen Pass, tak rád bych vám jej popsal lépe. Na vrcholu vidíme led, sníh, průzračně čistá jezera, štíty hor a propasti kolem nás. Nad námi blankytně modré nebe. Poloprázdná asfaltka se rozevírá před námi. Co chcete slyšet víc?

 

Následuje Grimsel Pass. Z dálky vidíme, jak se o hřebeny zastavují mraky. Jev nám objasňuje, proč je v kantonu Ticino a ve městě Lugano zvláště, tak slunečné počasí. V nejvyšším bodě passu není vidět na krok. Světla automobilů krájí oblaka v mraku. Jak by řekl klasik: "Tam i ptaci chodí pešo."

 

Do Lucernu přijíždíme někdy odpoledne, hned se ubytováváme v Etap hotelu. Personál sice mluví oproti Itálii perfektně anglicky, ale ochotou a službami jasně zaostává. Například půjčení elektrického adaptéru, což byl v Itálii standart v ceně, je zde placeno 8franky. S díky odmítáme.

 

Při podvečerní procházce stíháme jen nejznámější místo a symbol Luzernu, dřevěný most Kapellbrücke, zastavení se u Lvího památníku a projít si široké nábřeží lemované starými stromy. Není kam spěchat, zítra to doženeme.

LUZERN, ALBIS PASS A ZURICH

Čtvrteční den plánujeme navštívit Curych, k tomu nám jistě zůstane čas, abychom si mohli doprojít zbytek historicky zajímavých míst Luzernu. Sedáme opět do auta, nastavíme na navigaci správný směr a hurá kupředu. Cestou projíždíme náš poslední průsmyk, Albis Pass, nejmenší z těch co jsme si doposavad projeli. Vlastně bez informativní cedule bychom ani nevěděli, že na nějakém passu jsme. V centru Curychu nacházíme parkoviště Uranium. Parkoviště projektoval standardní jantar, bez smyslu pro rozměry aut. Puma, v Itálii a Švýcarsku auto střední třídy se sem tak tak vejde. Procházkou kolem řeky Limmat se dostáváme až Curyšskému jezeru. Jedna z atrakcí města, hlavně pro nákupuchtivé slečny a dámy je ulice Bahnhofstrasse. Je to něco mezi pařížskou Champs-Élysées a düsseldorfskou Königsallee. Módu mám rád, mně se tady líbí. Navíc ceny zboží jsou oproti ČR víc než příznivé.

 

Zpět do Luzernu jedeme přes Zug, né protože jsme chtěli poznat jiné místo, ale protože jsem zapomněl ve správný čas odbočit. I o tom je cestování, a tak objevujeme další nové místo, ale i tak zastavujeme až v Lucernu. Parkovací místo u hotelu nikdo nezabral, okupujeme jej proto zas a znovu. Hodinku si dáme na odpočinek. Turistický průvodce radí najít druhý dřevěný most, Spreuerbrücke, jež sousedí s opevněním chránícím v dobách Viléma Tella město před nájezdy protivníků. Pali musí prolézt každou díru, tady se mu povedl jeho husarský kousek. Našel volný vchod do věže, která nebyla nijak turisticky označená. Z cimbuří je nádherný rozhled do okolí. Výčet zajímavostí Luzernu doplním o pomalované domy, kongresové centrum a kolesové parníky na Vierwaldstätterské jezeře.

BASEL, MULHOUSE (CITÉ DE L'AUTOMOBILE - COLLECTION SCHLUMPF) A STRASBOURG

Po týdnu pohybování spíše v kratších vzdálenost nás čeká hodně dlouhý přesun. Daří se nám vstát a vyprdelit se oproti předešlým dnům o poznání dříve, což je dobrý předpoklad ke stihnutí všeho, co bychom si přáli. V hraničním městě třech států, Basel, nacházíme radnici, centrum a nějaké vodní nesmysli. Na všemožná hejblátka a mechanizmy, na to mě užije. Krom radnice město nevyčnívá ze zbytku švýcarských měst, tudíž nemá cenu se o něm více rozepisovat. Z možných státních sousedů vybíráme Francouze. Po neplacené dálnici se přesouváme do Mulhouse.

 

Mulhouse, popravdě je to průmyslová díra, navíc po zkrachování textilních fabrik tu chcípl pes. Nicméně nachází se zde něco, co mne osobně hodně zajímá: Cité de Automobile Musée national Collection Schlumpf v překladu národním muzeum automobilů kolekce bratří Schlumpfů, známé především sbírkou starých Bugattek. Zdánlivě nekonečný hangár historických skvostů je šibalský fake pomocí zrcadla. Nadšený jsem hlavně se sbírky předválečných závodních strojů, ale myslím si, že každý automobilový fanda si zde přijde na své. Fotografie řeknou jistě více.

 

Další posun. Při krátké zastávce v alsaském Štrasburku, významném evropském městě (sídlí zde Rada Evropy, Evropský parlament či Evropský soud pro lidská práva) objevujeme další z mnoha katedrál Notre-Dome, tato je ojedinělá výstavbou z červeného pískovce. Mísí se zde historická kultura dvou národů. Německého a francouzského. Na větší procházku kolem Rýna již není nálada. Vracíme se k autu. Při výjezdu z města lehce zakufrujeme a zjišťujeme první závadu na naší cestě, prasklou žárovku v pravém světlometu. 

 

Cesta k Nürburgringu nám vůbec neutíká. Snažíme se zabavit, jak to jen jde. Náladu nám kazí vytrvalý déšť. Konečně Dorsel, kam už postupně dojíždí či dojelo velké množství Pum z celé Evropy. V tomto počtu se naše auta viděla naposledy snad ještě ve fabrice v Kolíně nad Rýnem. Brzy se potkáváme s Pavlem a Jeníkem, obdobnými dobrodruhy jako jsme my. Máme si o čem vyprávět, i pro ně byla cesta na místo srazu zajímavá. Za hustého deště odmítáme stavět stan. Spásná myšlenka mne a Paliho, ubytovat se někde v penzionu. Pali: "Myslíš, že najdeš ještě tu tetku s tím agresivním papagájem?" Letmo projíždím zvětšenou mapku navigace, zkouším si vzpomenout na jméno vesnice. Prstem ukazuji na místo, kde tuším, že leží námi prověřený rodinný penzion z minulých let. Čím více se blížíme cílovému bodu, tím více je nám cesta povědomá. Aleluja, našel jsem ho. Tetka má obsazeno, ale nevěšme hlavu. Domlouvá nám jiné ubytování o dva baráčky vedle. Jsme spokojeni, pochopitelně.

NÜRBURGRING NORDSCHLEIFE (15TH ANNIVERSARY FORD PUMA MEETING)

Ráno není moudřejší večera. Žárovku měníme za deště. Nemám rád, když musím řešit servisní úkony na autě, přičemž mi chčije za krk. Po nastartování praská další žárovka, tentokráte na druhé straně. Pech, nebo si Modrásek postavil hlavu? Tak či tak, proceduru opakujeme.

 

S Palim na sebe bereme úlohu "zkušenějších ringařů", tedy průvodců. V Adenau se zastavujeme jako vždy u restaurace pod mostem. Na Nordschleife zrovna probíhají nějaké jízdy. Ukazujeme naše krizová místa. Bavíme se o okruhu, o našich cestách k němu, popřípadě o zajímavostech s tím souvisejících. Bylo by stylové vzít kluky na hrad Nürburg, ale počasí si s námi zahrává. Vystavuje plánu stopku. V Müllenbachu je nákupní centrum Nürburgringu. Teprve teď si začínáme všímat reklam na Evropský pohár tahačů. To jsem tady ještě nezažil. Není kde zaparkovat! Přeci nepojedeme hned od rána na "utopený" sraz? Po noci vodou utrápení Němci ukazují ideální místo pro naše stání. Sousedy nám je firma TuningHaus. Okukujeme, co mají na autech nového. Na srazu nejsou zdaleka všechna auta. Víme, že se máme ještě na co těšit. Děkujeme za postavený pergálový stan, pod nímž se schováváme před probíhajícím lijákem, jenž se na nás neustále žene. Modlíme se v hůry za suchý Ring.

 

O pár hodin později. Skutečně, zatímco ještě ráno jen hustě pršelo, teď je naštěstí situace jiná, nervózně stojíme na startovní čáře Severní smyčky okruhu Nürburgring v toužebném očekávání, co se bude dít. Na dráhu dojíždí poslední opozdilec. Řidič nastartovaného Safety caru netrpělivě rozjíždí jako první. My všichni se řadíme do jednoho nekonečného vláčku za ním. Před námi bezpočet Pum, za námi ty samé stroje až do nedohledna. České kolegy ztrácíme někde v hloubi pole. Je to jen na nás. Platí striktní zákaz předjíždění, přesto si jízdu chvilkami užíváme plnými doušky. Alexe z Rakouska a další vozy před námi necháváme takticky trochu poodjet. Portugalci, jedoucí v koloně za mnou, se nikam netlačí. Nevím, jestli prokoukli můj nápad, nicméně na dostatečné rozestupy to stačí. Užíváme si svou dvacetiminutovku chvilku slávy. Máváme, troubíme na kolem stojící fanoušky. Při výjezdu z okruhu se nám daří zmást velkou část účastníků jízdy. Ostatní se řadí za námi na parkoviště, čímž vytváříme slušný dopravní kolaps. Holt je potřeba si sdělit své pocity. Mrzí nás, že všechny krámky jsou už zavřené. Zkoušíme cestou do Dorselu druhý pokus o shopping centrum. Parkoviště po skončení kvalifikačních jízd stále není vyprázdněné. Evropský pohár tahačů nám nasadil tlustou čáru přes rozpočet. Skupinové foto s Pavlem a Jeníkem před Ring Werkem musíme taky vynechat. Do Dorselu se vracíme jen na moment. Na slavnostní zakončení srazu a předání pohárů nečekáme. Dorsel opouštíme ještě večer. Před námi je jen noční cesta domů… 

 

Máme za sebou Koblenz, Limburg… tipuji, že jsem někde u Frankfurtu. Mé reakce ztrácejí na rychlosti, oči jsou rozkmitané. Nahmatávám tlačítko otvírání bočních oken. Saji čerstvý vzduch doufajíce v probrání. Nejvyšší čas zastavit. Na nejbližším odpočívadle se střídáme v řízení. Raději. Činíme tak pak poctivě každých 200km, tak abychom to fyzicky ještě zvládali. Následují ještě stovky kilometrů. Sužuje mě nepřetržitý pocit únavy, ale funguji. Před šestou hodinou ranní konečně dorážíme vyčerpaní, ale spokojení do Sedlčan. Sláva nazdar výletu, už jsme doma, už jsme tu. Celkem za celou dovolenou ujeto 3479km. Radost ze skvělých zážitků je k nezaplacení.

 

FOTO

- Zugspitze a Neuschwanstein (Jan Havlát)

- Bernina Pass, St. Moritz a Davos (Jan Havlát)

- Stelvio Pass, Lago di Resia a Merano (Jan Havlát)

- Lago di Como (Jan Havlát)

- Lugano (Jan Havlát)

- Swissminiatur Melide (Jan Havlát)

- Lago di Maggiore (Jan Havlát)

- Luzern, Albis Pass a Zurich (Jan Havlát)

- Basel a Strasbourg (Jan Havlát)

- Cité de l'Automobile - Collection Schlumpf Mulhouse (Jan Havlát)

- 15 Jahre Ford Puma in Nürburgring Nordschleife (Jan Havlát)

 

VIDEO

- 15 Jahre Ford Puma in Nürburgring Nordschleife (Jan Havlát)