Jsem připravený na tu krásu i množství. Sinsheimské muzeum jsem už v minulosti navštívil. Dělám však podobnou chybu jako v minulosti. Přepaluji start u Hollywoodských "herců", což mě stojí síly a bolavá chodidla v pozdější fázi návštěvy. Muzeum je rozděleno na tři hlavní budovy a patnáct tematických sekcí, přičemž sekce jsou dle popularity více či méně významné. Nechybí ani zábavné aktivity jako je jízda tobogánem z jednoho letadla na střeše budovy č. 2 nebo speciální tematické výstavy. Samostatnou kapitolou je pak výstava k 100 letům vytrvalostního závodu v Le Mans zaplňující celou halu 3.

 

Návštěvu muzea zakončujeme na vodní edukační atrakci, která ukazuje gravitační zrychlení v praxi. Naviják vytáhne malé necky i s osobou po strmé rampě a pak… rychlý pád šikmo dolů přímo do malého jezírka s žabičkami, kde s výrazným šplouchnutím necky zbrzdí. Většina party zvládá dopad bez úhony, jen Kuba při dopadu necek na vodní hladinu přichází o pokrývku hlavy. Improvizovaná záchranná akce čepici ze spárů bezocasých obojživelníků a vody opět dostává zpět do rukou šťastného majitele.

 

Ubytovaní jsme u města Walldorf, jež po krátké regeneraci navštěvujeme. S chutí na "Weissbier" se mi vrací síla do nohou. V cestě je nám "polňačka". Na starobylé Hauptstraße pod kostelní věžičkou sv. Petera vybíráme z množství restaurací a doufáme, že jsme našli tu nejlepší. Vychutnáváme si lokální jídlo a den tím pro nás končí.

Je krásné nedělní ráno. Kolona tří Pum po průjezdu Walldorfem pokračuje do blízkého Hockenheimu. Tam se pohybujeme dle značení "formule" na závodní okruh. Za poslední odbočkou jsme téměř na místě. Před námi je "hradba" v množství nedočkavých řidičů. Trne mi, jedeme takovou dálku a my nestihneme první jízdu? Z okruhu se linou zvuky burácejících motorů. Turistické jízdy jsou zřejmě v plném proudu. Po chvilce… Madam před branou nás odkazuje na odstavné parkoviště, kde předložíme doklad o zaplacení 55 Euro za 2x 15 minut na dráze, načež obdržíme pásky na ruce a můžeme do areálu.

 

Uvnitř okruhu je vysokooktanová koncentrace, že by se dala ždímat. Rychle parkujeme vozidla a připravujeme se na nadcházející jízdu, abychom o cca 10 minut později popojeli ke kontrole na vjezd přímo na trať. U kontrolního stanoviště odevzdáváme modrý žeton, který jsme dostali společně s páskou u brány do areálu a ukazujeme potvrzení zakoupeného času jízdy. Za odměnu jsme vpuštěni do "pitlane". Zastavuji na konci špalíru aut, jež tvoří dvě řady po asi dvaceti kusech. Ve zpětném zrcátku vidím, jak se za mnou plní prostory dalšími vozy. Nesourodá směsice čtyřkolých mazlíčků o různých parametrech je kompletní a čeká na zelené světlo semaforu. Nejvíce jsou slyšet pohonné jednotky vyrámovaných bestií, která jsou v přesile. Poslední opozdilci z předešlé jízdy opouštějí horké prostory závodní dráhy a my po rozsvícení signalizačních světel vyjíždíme za rachotu hlučných motorů do první ostré zatáčky. 

 

Zaváděcí kolo… Proháněli se zde jezdci Formule 1, DTM a jiných nejslavnějších závodních okruhových sérií. Co jméno, to pojem! Původní okruh Hockenheimring byl postaven v roce 1932 na lesních silnicích, jako náhrada za zhruba 50km vzdálený nebezpečný a zakázaný okruh Wildpark v Karlsruhe. Hockenheimská závodní dráha původně měřila téměř osm kilometrů. V první řadě se místo používalo jako závodiště pro motocykly a testovací areál pro Mercedes-Benz a Auto Union. Poslední modernizace proběhla kolem roku 2002. Tužka v ruce dvorního architekta závodišť Formule 1 Hermanna Tilkeho Hocknheimring výrazně zkrátila. Clarkovu šikanu od té doby opět pohltila příroda nedalekých lesů.

Parabolika, Hairpin, následují názvy neoznačené zákruty. Zvláště ta s označením "6" mě překvapuje zrádností a než se rozkoukám, přijíždím do prostoru "stadionu". Charakter trati se rázem mění. Vozovka je užší a na vše je tím pádem méně času. Počáteční úsměv a nadšení z návštěvy magického místa mi kazí kolemjedoucí. Um a zkušenosti některých šoférů neodpovídají kvalitám jim osedlaných vozů, někteří z nich přemýšlejí tak maximálně do vzdálenosti vlastních stěračů, jiní se vytahují jak tričko z pouti. Silnější stroje předjíždí pomalejší zprava, zleva a společně s bezohlednou taktikou: "Vlétnu do zatáčky a ten druhý to nějak zachrání". Až mi z toho tuhnou sliny v puse. Z velké zábavy se tak stává celkem riskantní podnik. Zbylých několik minut dokroužím s očima zapíchnutými do zpětného zrcátka. Zdá se, že z útoku na rekord trati, který drží Kimi Räikkönen, jenž zde jedno kolo o délce 4.574km zdolal za 1:13.780, nic nebude :-D. Rád bych si jízdu zde více užil, ale jak už to na těchto místech bývá, je lepší přijet ve všední den. Cíl jsem si však splnil, navázal jsem na své dětské idoly a projel jsem se po tomto krásném okruhu.

 

Po dojetí a zaparkování odcházíme na nejbližší otevřenou tribunu sledovat další jízdy dne. Ve stínu je za parného slunného dne hlava na hlavě. Zrak přísedících padá na úsek, jenž se line jako řeka plná nabušených dvoustopých či jednostopých ořů v korytě "stadionu". 

 

Kolem jedenácté hodiny odchází v duchu hesla socialistického budování Lajos s Kubou "zpátky ke strojům" na další jízdu. Já se rozhoduji pro focení. Vinou nehod a různého jiného zpoždění už začíná mít harmonogram lehký skluz. Krátce po dojetí jejich jízdy v čase oběda nám na společný chat posílá zprávu věčně usměvavý vlasůprostý Günther. Ani tohoto gentlemana není třeba moc představovat. Neváháme, vyrážíme za ním na protilehlou tribunu, pozdravit jej. Cestou se zastavujeme ve fanshopu nakoupit nějaké drobnosti. Günther, jako jediný rodilý mluvčí, zjišťuje stravovací možnosti, kvůli kterým opouštíme závodní trať. S plnými žaludky následně necháváme za sebou i samotné město Hockenheim. Na dálnici jedeme ještě několik kilometrů pospolu, než se naše cesty definitivně rozdělí a my tak uděláme pomyslnou tečku za pěkným společným výletem.