Muzeum nákladních automobilů Tatra a Technické muzeum Tatra Kopřivnice 2022

Pražští cajzlové jedou na Ostravsko! Motoristickým cílem nám je Tatrovácké muzeum v Kopřivnici, ze dvou možných dopředu vybíráme to nákladní, kde mají stát i zavodní stroje letos zesnulého Monsieura Dakaru.

 

Po pěti a půl hodinách nepřetržitého hluku ze zadních přepravních pozic našeho automobilu přijíždíme do Kopřivnice. Nejmenším účastníkům se cesta přes Svitavy evidentně nezamlouvala.

 

Socialistická urbanizace dává městu Kopřivnice přehlédnutelný ráz. To by ovšem byla chyba. My se držíme až na mé krátké navigační zaváhaní šipek Tatra muzeum II. Nacházíme velkou halu bývalé slévárny, kde se muzeum nachází. V areálu najdeme ještě restauraci Tatrovka a depozitář pro vlak Slovenská strela, který byl oceněn jako stavba roku 2021.

 

Historie značky je pestrá. Počátky se datují rokem 1850, kdy Ignác Šustala začal úspěšně stavět kočáry, poštovní vozy a později železniční vagóny. V roce 1897 vyrobila firma pana Šustaly už jako Kopřivnická společnost pro tovární výrobu vozů (německy Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft, zkráceně "NW") jeden z prvních osobních automobilů ve střední Evropě: NW Präsident. 

 

Jak vznikl název "Tatra"? Po rozpadu Rakousko-Uherska byly české názvy opět v kurzu. Už jen kvůli zrušení němčiny jako úředního jazyka. V lednu 1919 testovala továrna "Kopřivnická vozovka, a.s.." na Slovensku několik vozů, projíždí v Tatrách náročnou trasu ze Štrby přes Štrbské pleso do Tatranské Lomnice. Zkušební jezdci tehdy údajně vyslechli pochvalné hodnocení místních obyvatel ve smyslu "...tento stroj je ako stvorený pre Tatry". Zkouškám byl přítomen i tehdejší vedoucí firemního automobilového oddělení Ing. Jan Novák, který poté přišel s návrhem, aby automobily nesly hrdou značku "Tatra", což vedení společnosti přijalo a nechalo zapsat jako ochrannou známku. Oficiálně nesou kopřivnické automobily název Tatra od 19. března 1919. 

 

Není zapomenuto ani na výraznou osobnost, dlouholetého konstruktéra firmy pana Hanse Ledwinku. Ten byl tvůrcem "bezrámové" koncepce podvozku s centrální nosnou rourou a výkyvnými polonápravami, jež se také označuje jako páteřový rám nebo Tatra koncept.

 

Zastavuji se, kochám se pohledem na požární vozy. Nejvíce času trávím u prvního hasičského vozu. NW typ K, jenž je z roku 1910. Exklusivitu červenému stroji dodává, že se jedná o jeden z pouze dvou vyrobených vozů. Mezi další vozy v sekci stojí T148, která je možná ještě teď ve výbavě nejedné dobrovolné hasičské organizace či "moderní" T815 PR2, u níž se od počátku vývoje počítalo s hasičskou cisternou pro 9000 litrů vody.

 

 

V expozici nazvané Obrněnci s geny Tatry. V této části jsou umístěny vojenský Tatry od 50. let. Např. dělostřelecký tahač, osmikolé Tatry Kolos a Drtikolka, ty obdivují tatínci. Děti mohli vyzkoušet třeba pryčnu na korbě pro převoz vojáků.

Jak se řídí nákladní vůz, testujeme v zeleném trenažéru. Přislíbený muzejní video záznam se bohužel nepodařilo přes "QR" kód nepodařilo zpustit, tak nám musí stačit vzpomínka běžná před tou audiovizuální.

 

V sekci dobrodružných výprav muzeum představuje projekt Tatra Kolem Světa, oba vozy T805 pánů Zikmunda a Hanzelky z jejich druhé cesty kolem Světa či Expedici Lambarene. Obtížné podmínky a automobily Tatra prostě neodmyslitelně patří k sobě. 

 

Mezi závodními speciály obdivuji Tatru T163 Jamal, s kterou dojel královohradecký jezdec Stanislav Matějovský v roce 2001 k prestižnímu titulu v Mistrovství Evropy tahačů.

 

Větší pozornosti ze strany návštěvníků sklízí Truck trialový speciál T815 Krab a pochopitelně vozidla pro náročné terénní závody v Saharské poušti, kterým na přelomu století vládnul pan Karel Loprais, jemuž je v muzeu věnována i zvláštní místnost. Ve vitrínách bylo možné shlédnout i některé beduíny, které získal za své africké úspěchy v cíli u růžového jezera senegalské metropole. Mě těší, že je vidět i šestikolá T815 s důmyslným systémem na vyproštění z písku tzv. "šlapadly".

 

Mezi "běžnou" produkcí nechybí ani předobraz dětské plastové sklápěčky T148 S1 6x6. Jen sednout na korbu a jet. 

 

Naše dvouletá Hanička si nakonec uzmula s pomocí maminky i malou dětskou odstrkovací tatrovku. Těch bylo bohužel méně než mrňat toužících po jejich volantech. Děti se jinak zabaví skládáním velkých puzzle. Celá tahle sranda stoji 300,- Kč za dospělého a jsou to dobře utracené peníze.

 

… A protože se nám v Muzeu nákladních automobilů Tatra opravdu líbilo, vracíme se do Kopřivnice o Velikonočním víkendu ještě jednou! Navštěvujeme i Technické Muzeum Tatra (Tatra Muzeum I), které sídlí v původní bílo modré budově v centru města.

 

Mezi exponáty zaujme kopie nejstaršího kopřivnického vozu NW Präsident a další produkty předválečného období značky ještě pod označením Kopřivnické vozovky resp. NW. 

 

V 30. letech šokoval Hans Ledwinka motoristický svět modelem T77, aerodynamickým automobilem s motorem vzadu. Na který navazují typy T87, T97, T600 Tatraplán. Soudem přiznaně navazuje na následníka T77 i VW Brouk a Ferdinanda Porscheho, který ovšem z prozaických důvodů není mezi exponáty vystaven.

 

V proskleném výklenku stojí reprezentativní limuzíny Tatra T613, T623 a T700 v různých variantách. Mé oči zaujal rychlý asistenční vůz. Jeden takový se "proslavil" nehodou v závodě Formule 1 v Maďarsku, kdy řidič vozu omylem srazil odstoupivšího japonského pilota Inoueho. Mimo asistenčního vozu se zastavuji a značně času zkoumám ještě černý vůz vzadu. Je to Tatra Ecorra Sport V8, nejrychlejší automobil, který kdy byl na území ČR vyrobený. 

 

V patře exponáty navazují na nacistickou kaňku v historii značky. Město Kopřivnice spadlo v rámci odtržení pohraničního území Československa po Mnichovské dohodě do rukou Hitlerovského Německa. Během války automobilka významně přispěla německému válečnému úsilí výrobou osobních, nákladních automobilů i leteckých motorů. Po skončení Druhé světové války byly dobré vztahy čelních představitelů automobilky přičteny k jejich tíži. Firma byla znárodněna. Generální ředitel firmy Hanuš Ringhoffer a šéfkonstruktér Hans Ledwinka byli zatčeni a odsouzeni za kolaboraci s nacisty.

 

 

Ve druhém patře najdete závodní stroje, kterým dominuje oranžová limuzína T603 B, vítězný vůz Marathonu della Route. Předválečné NW typ T a NW typ U.

 

Cena vstupného je 130,- Kč za dospělého. Pokud půjdete na obě muzea na ráz, máte možnost ještě výhodnějšího vstupného.